Médiem divadla je duše člověka. Hybner mi vytýkal dokonalost, přiznává šéf Laterny magiky Vizváry

Laterna magika byla přece od začátku založená na nových technologiích, ve své době to bylo multimediální divadelní prostředí. Nové technologie a dnešek – v Laterně magice, které umělecky šéfujete – se mají jak? Máte na ně dost peněz?

Nemáme dostatek peněz a myslím si, že žádné divadlo, ani Národní divadlo nemá dostatek peněz na technologie – už vůbec ne na to, abychom vytvořili divadelní technologické centrum. Není už možné vytvořit ekvivalent tehdejší Laterny magiky.

V nových podmínkách, třeba práce s umělou inteligencí?

Jednak nemáme finance na nové technologie, ale nemáme k tomu ani prostor.

Čtěte také

Poe v Laterně Magice: „Kdo je vyznavač klišé, ten odejde,“ odhaduje skladatel Ivan Acher

A jak se z toho dostáváte?

Musíme se přizpůsobit situaci. O Laterně magice se dá mluvit jako o multimediálním divadle – ale to i v případě, podle mě, že nebudeme používat žádné technologie.

Fakt? Že vám zůstanou jenom lidi?

Vezměme si, že z principu původního významu slova je médium jakýkoliv nástroj, který nese nějaké sdělení. A ve spiritismu je médiem člověk. Takže když nemáme technologie, to sdělení může být přirozené, člověčí.

Na tom stojí v podstatě celé divadlo, na lidském výkonu a jeho duši.

Netušil jsem, že je to takto jednoduché.

Vy říkáte jednoduché, ale oprostit se v dnešní době od technologií není tak jednoduché. Najít zase podstatu lidství, vytvořit silné gesto, obecně myšleno, tu emoci, která nás zase zasáhne, není už v dnešní době jednoduché.

To je famózní, vidět vás, když řeknete gesto a gesto uděláte. Jak to ve vás je!

To je deformace, profesionální deformace.

Líčení a perfekcionismus

Když to vezmu od začátku, tak podle mě i podle dokumentu, který jsem o vás viděl, jste jako dítě byl trochu samotář, protože jste se trochu odlišoval.

Čtěte také

„Moje duše byla roztřískaná na kusy.“ Kam vede šikana kvůli nadváze, pihám či nevidomým rodičům?

To mi zůstalo...

Vašimi kamarády byly loutky a ne děti – pravda, děti dovedou být někdy trochu zlé. Vy jste se, říkala vaše sestra v dokumentu, extravagantně líčil, u vás na malém městě. Je to pravda? To jste měl takové gotické období?

Ano, to bylo takové gotické, temné období. Procházel jsem určitou transformací, což je asi v po-pubertálním věku přirozené. Už v té době mi imponovala teatrálnost a podobně – tím, že jsem žil mezi loutkami a inklinoval k umění, to byl můj názor a výkřik do světa.

Jak se s tím žije na malém městě? Když vás viděla třeba sousedka: jé, už jde zase ten zmalovanej, Vizváry.

Když jsem odmaturoval, rychle jsem se sbalil a utekl do Prahy. (směje se)

Vy jste potřeboval trochu pražské anonymity, že ano? Ale domů se vracíte.

Určitě. Ale v Praze jsem navíc našel otevřenější a tolerantnější společnost.

Dovedu si představit. Studoval jste u Borise Hybnera a když jste přebíral cenu Thálie, tak jste mu poděkoval jako svému pantomimickému otci. Jaký jste byl jeho pantomimický syn?

Myslím si, že poslušný a naslouchající, ale občas jsem ho i pozlobil, protože jsem udělal něco, co on nechtěl, to mi vždy vytkl. Zároveň jsem byl velmi pracovitý, někdy až příliš, protože Boris mi vytýkal technickou virtuozitu. Že jí mám moc, že se příliš soustředím na dokonalost a neprojevuji sebe sama takového, jaký jsem.

Čtěte také

Selhat je přirozené. Další minutu nebo den má člověk novou příležitost to udělat jinak, radí psycholog Světlák

On mi vždy říkal, že důležité je přiznat i své chyby. A já jsem je naopak zakrýval.

To vám říkal, třeba když jste šli na pivo.

On už v té době nepil, jen tzv. bezalkoholní pivo. Furt vtipkoval. Jednou k němu přišla servírka a on se ptal: prosím vás, máte takové nahoře bez? – ona se zarazila – a dodal: ... bez alkoholu.

Jako bychom ho viděli, mistra Borise Hybnera. Jaká to byla generace, tito mimové, ať už Ctibor Turba, Boris Hybner, venkoncem i Bolek Polívka? Klasičtí mimové, z dnešního pohledu?

Z dnešního pohledu klasičtí, možná tradiční pojetí, ovšem byli řemeslně vybavení. Jak jsme mluvili o tom, že dnes si pomáháme dalšími vrstvami jako světly a hudbou a je náročné, aby jeden člověk, třeba nahý člověk na jevišti oslovil celý sál, kde sedí 400 lidí – tak oni toto dokázali, díky tomu, že měli osvojené řemeslo.

Takže řemeslo je klíčové slovo.

Řemeslo, samozřejmě spolu s hodnotou talentu a kouzla osobnosti. A u těchto pánů také geniálních nápadů.

O čem je představení In Our Hands, které má dnes v Laterně Magice premiéru? Poslechněte si celý rozhovor.