Akcent na různorodost. Nechceme Národní divadlo zaplavit naší režií, avizuje ředitelský tandem SKUTR

V koncepci píšete, že pozici uměleckého ředitele vnímáte jako funkci kurátora, který buduje platformu pro vzájemné setkávání stávajících umělců, tedy členů souboru, a jednotlivých nových umělců, herců, autorů, režisérů, dramaturgů atd. Můžete toto stručně blíže vysvětlit?

Čtěte také

Činohru Národního divadla příštích pět let povede úspěšné duo SKUTR

Martin Kukučka: Myslím si, že by diváci měli vědět, že nechceme Národní divadlo zaplavit SKUTRem, tedy naší režií. Je důležité mít trochu širší pohled na to, co divadlo může být, jak divadlo může vypadat a aby si divák mohl vybrat, jaký typ inscenace chce nebo nechce vidět. To znamená, že chceme udělat jakousi širší platformu, aby vznikalo různorodé divadlo. Různí režiséři budou divadlo interpretovat jinak, abychom si my všichni mohli udělat svůj názor, co všechno to divadlo může být. Je tam tedy akcent na větší různorodost.

Proč chcete rozšířit působnost Činohry hned na čtyři scény, včetně Státní opery?

Lukáš Trpišovský: Ten nápad se Státní operou vznikl z toho, že jsme přemýšleli o historické náplni budovy Národního divadla. Najít titul a režiséra pro historickou budovu Národního divadla je výzvou i v tom, že se do ní chodí s velkým očekáváním. Je to budova spojená s českou identitou a očekává se tam nějaký typ interpretace daného titulu. Nikdy se myslím nedařilo takovému přemýšlení, že zboříme ty zlaté portály.

Abychom nemuseli v té historické budově zbytečně ztrácet energii diváků i inscenátorů na něčem, co se mine v očekávání, napadlo nás proto, že by bylo zajímavé vstoupit do jiné velké budovy, kterou má Národní divadlo k dispozici. Tou je Státní opera, kde si myslíme, že bude prostor pro silný inscenační a režijní výklad klasického textu, což je něco, co by ta historická budova neunesla, nebo by tam byla zbytečně taková přetahovaná. Ve Státní opeře se klidně může odehrávat ten moderní výklad, protože divák do ní přijde, aniž by měl očekávání dopředu.

Čtěte také

Špinar odchází po vzájemné dohodě, funkce nekumuluji, tvrdí šéf Národního divadla Jan Burian

MK: Tím pádem si uvolníme i Novou scénu, kde můžeme dělat vysloveně experimentální divadlo. Vzniknou vlastně čtyři identity, čtyři různá divadla, které jsou obhospodařovaná jedním souborem, jedním tvůrčím týmem.

Váš předchůdce, odcházející šéf Činohry Národního divadla Daniel Špinar tvrdil, že narážel na zdi. České divadelní prostředí je podle něj plné strachu, trafik, rutiny, cynismu a manipulace. Způsobují to podle něj konkrétní lidé na nejrůznějších postech, kteří kumulují funkce a zůstávají na nich celá desetiletí. Vám prostředí Národního divadla není neznámé – můžete mu dát v něčem za pravdu?

LT: Já si myslím, že Národní divadlo je specifické v mnoha ohledech a jedním z nich je, že se musí opravdu dopředu plánovat. Samozřejmě jsou pak napřed všechny studiové scény, které mohou být aktuálnější, aktuálněji reagovat. V tom občas člověk může narazit.

Druhá věc je, že si myslím, že do Národního divadla – aspoň já to tak cítím – jednou za život přijde každý. To, že se ten večer hraje pro širší spektrum publika, je prostě realita a fakt, se kterým je nutné počítat a využít jej ku prospěchu. Jak jste citoval Danova slova, tak si myslím, že tohle může být to, na co narážel. Je tu ale spousta jiných divadel, která to mohou splňovat.

MK: Na druhou stranu, historie Národního divadla, jeho identita, nejsou tvořené jen jedním šéfem, který to má všechno obsáhnout, ale je daná časem. Národní divadlo se proměňuje, měnilo se před námi a bude i po nás a vždy dostává trochu jiný charakter, jiný tvar. Je výzvou to zkusit, uvidíme, na co narazíme my. V tuto chvíli ale věříme, že ta cesta tam je.

Proč je v současnosti hlavní výzvou udržet stávající herecký soubor? A jaké výhody vidí Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský ve spoluředitelování? Poslechněte si celý rozhovor vedený Vladimírem Krocem.