Je pro mě krásné slyšet život žít, tvrdí Dan Bárta. Natočil nové album i podcast o cestování

Skladba Bigband Twist je anglická verze Pramínku vlasů?

Pramínek vlasů je jedna z nejhezčích věcí české pop music. Má strašně hezký melodický oblouk a mám rád text pro tu jednoznačnost. Slova nejsou banální, jazyk je milý a vyjadřuje atmosféru, kterou má skladba mít. Moje žena Bětka psala anglický text a podařilo se jí tu náladu zachovat. Chtěl jsem ji hrát ve velkém zvuku, jako to dělaly velké americké orchestry. Aby to byla písnička-superhudební hádanka k nerozeznání od americké muziky, ze které Suchý a Šlitr vycházeli. Tím pádem se to překlopí zpátky, je to překlad překladu.

Kdo tě naučil přemýšlet o muzice?

Muzikanti, spoluhráči, oni mě to učí. Když jedu s Robertem Balzarem hrát na Moravu, tři hodiny v autě se bavíme jen o muzice: jak daleko jsou od sebe noty, co znamená melodický oblouk, důležitost akordů... Jsem v tom laik, Robert je studovaný, spoustu věcí se dozvím a učím se tím řemeslu.

Dan Bárta ve studiu Radiožurnálu|foto:Anna Duchková, Český rozhlas

V povídkovém podcastu Nevinnosti světa se ironizuješ ve vztahu k sebeprožívání během cestování. Proč?

Vždycky mám v mozku prostor a kromě toho, že se intenzivně prožívám, mám sebepozorovací „kameru“, jako kdybych byl ve filmu. Myslím, že nikdy nejsem úplně sám sebou, pořád dělám pro někoho scénky. Asi to souvisí s českou povahou: když prožívám něco opravdicky dobrodružného, není úplně dobré začít se propadat do hrdinských eposů, ale spíš se trochu shodit. Navíc jsem povídky psal s odstupem dvaceti let. To, že jsem opravdicky nadšený a zamilovaný je pravda, ale abych se k tomu přiznával, to by mi museli zaplatit mnohem víc peněz.

Když jsi sám mezi zvuky pralesa, ptáš se, kdo v tom všem jsi ty?

Být přítomný jako pozorovatel a jen poslouchat mě osvobozuje. Teprve v tu chvíli si připadám nezbytný: mám pocit, že žiju něco zajímavého, protože vidím svět, aniž bych v něm musel být umístěn. Když osamím v lese, který se začne probouzet a ustanovují se vztahy mezi organismy, připomíná mi to dětství, kdy jsem si začal všímat světa. Bezpečně vím, že žiju, aniž bych se musel nějak projevovat, a jen jsem. Je pro mě obyčejně krásné slyšet život žít.

Jak se stalo, že zpíval na indickém večírku místní univerzity? A kdo mu zachránil život na Papui Nové Guineji? Poslechněte si celý rozhovor.