Designér může pomoci světu i tím, že nějakou věc nenavrhne. „Kraviny“ s chutí odmítám, usmívá se Marešová

Už jen pár týdnů máte na to, abyste přišla s návrhem, jak by měla vypadat lanovka na Ještěd. Je to tak? Do konce roku je termín?

Ano. My jsme před týdnem a půl představili dva návrhy veřejnosti. Už jsme vypustili první vlaštovku. Teď se čeká na rozhodnutí, který z návrhů půjde do finále a dopracujeme ho.

Do jaké míry musí designérka brát v potaz to, že Ještěd je sice kopec, ale zároveň je to architektonický skvost? Aby ta lanovka z toho netrčela...

Spíš je to nádherná práce. Je to velká výzva. Byla jsem na veřejném představení dost nervózní. Je pro mě důležité, aby lidé, kteří to budou používat, to fakt měli rádi. Jsem často nervózní, aby to zafungovalo, mám přání, aby byli spokojení. U tohoto projektu jsme přemýšleli, jestli jít cestou staré lanovky, která měla historii a vizáž, ale nakonec jsme si říkali, že je tam ten Ještěd, který je nádhernou, unikátní záležitostí.

Čtěte také

Kreslit na počítači bude za pár let přirozené. Designéra nejvíc obohatí půlrok v cizině, říká designér Němeček

Takže jsme si řekli: lanovka musí pasovat hlavně k Ještědu. Je to propojovací prvek mezi tou klasickou realitou a Ještědem. Pojali jsme to tak, že se jakoby blížíte k vesmírné lodi a lanovka je propojovací prvek. Vymysleli jsme si tam ještě srandičku se světlem, že je to trošku jako UFO. Ale 60., 70. léta, české sci-fi. Takové to Zítra vstanu a opařím se čajem. (směje se)

Jestli chcete, aby lidi měli lanovku rádi, vztah se rodí už ve stanici. Do toho můžete taky mluvit?

Já jsem taková, že mluvím do všeho. (směje se) Otázka je, jestli můžu, nebo nemůžu. Ale projekty mě zajímají jako celek. Ráda to vidím komplexně. Třeba konkrétně z těch dvou návrhů jsem zastáncem toho jednoho, protože mi přijde, že přesně do kontextu stanic bude pasovat líp.

Jak říkáte, je to už od toho okamžiku, kdy si člověk kupuje lístek, jak vstupuje do té lanovky. Řeknu přirovnání k těm erotickým pomůckám: řešila jsem dlouho, že nejde jen o to, jak pomůcka vypadá, ale jak je zabalená, v jakém prostředí si ji kupujete. To jsou věci, které na design navazují. Když tam nejsou, je to půlka zážitku pro lidi.

Designérka Anna Marešová představila v Liberci dva finální návrhy nové lanovky na Ještěd|foto:Kateřina Hartmanová, Český rozhlas

Ještě je před námi lanovka na Petřín. Ta bude kdy?

Když to dobře dopadne, tak v roce 2026, což je za chvilku.

Povídáme si o lanovce, která bude jezdit a mrkat! Myslel jsem si, že mrkne oběma světly, ale...

Když mrkáte laškovně, tak mrkáte jedním okem...

Ona mrkne a ta, která jede proti ní...

Měli jsme to v zadání, že tam máme dostat emoci. Udělat design lanovky a dostat tam emoci, protože je to kopec lásky a tak. Seděli jsme s kolegy a já říkám: „Tohle zadání hrozně nemám ráda. Přidávat tam světýlka a něco? Musí to být něco, co vůbec design nenaruší, nebude to vlastně vidět, ale bude to lidi bavit.“

Čtěte také

Maxim Velčovský: Vetešnictví potřebuju k životu, každá čtvrť by měla jedno mít

Bavili jsme se o tom tak dlouho, až nás napadla tahle srandička. Je to v ten moment, kdy se lanovky potkávají. Na té výhybce se zastaví, je to moment, kdy je tam víc porostu, takže lidi na Prahu moc nevidí, tak na sebe většinou „čumějí“ z těch lanovek navzájem. A udělali jsme to, že než ta jedna tu druhou potká, mrkne tím jedním oknem – to znamená, že blikne jedním světlem – a ta druhá zčervená, to znamená, že se zastydí. Je to kontakt a zároveň vy nikdy nebudete vědět, která z těch dvou zrovna bude mrkat.

Chci to udělat tak, abyste si vždycky říkal: „Buď se do mě někdo zamiluje, nebo se zamiluju já teď!“ Takže to necháme naprogramovat tak, aby to pokaždé bylo jiné. Nebudete vědět, jestli budete v té mrkající, nebo v té, co se stydí.

Co je to vlastně design?

Nevnímám to jako umění, ale jako praktický obor, který je spojený s estetikou. Musí fungovat a dobře vypadat. Když se spojí tyto dvě věci, je to dobrý design. Jsem v tomhle hodně nohama na zemi, jsem praktik. Je pro mě důležité, aby věci fungovaly a zároveň dobře vypadaly. Někdy se i podaří, že když přemýšlíte o tom, jak to udělat vizuálně dobře, že se dostanete i k nějakým lepším funkcím u toho produktu. To mi přijde fascinující, že i vzhled může ovlivnit funkci produktu. Takže na to koukám spíš z technického hlediska. Baví mě na projekty koukat z širšího kontextu.

Čtěte také

Design je umění a sdělování názoru. Někdy jsem obětí vlastních vizí, směje se oceňovaný designér

Proto mě asi baví i erotické pomůcky. Je to velké téma. Kromě toho, že řešíme třeba vibrátory, tak jsme letos dělali skvělou kampaň o menstruační chudobě. Vyrábím menstruační kalíšky. Spojili jsme se s Šatníkem Nory Fridrichové, protože ti umí skvěle kalíšky rozdistribuovat ženám, které je potřebují. Baví mě ten přesah.

Má to i ekonomický dopad, jestli tomu dobře rozumím.

Má. Spočítala jsem, že žena může kalíšek používat až pět let, možná i déle. Silikon, když je dobrý, vydrží. Podpořili jsme pět set žen, celkově jsme jim ušetřili – kdyby používaly jednorázové pomůcky – asi deset a půl milionu korun. Říkala jsem si, proč to ty velké korporáty nedělají, takhle pomáhat?  Přemýšlím o tom, jak to je ve světě s udržitelností. Došla jsem k závěru, že kde jsou na prvním místě peníze, tam udržitelnost není. Je to o tom, že musíme my udělat ústupky z našeho pohodlí nebo právě nejít za penězi, že třeba řešení jsou dražší.

Pak mám ještě jednu tezi k designu. Někdy designér může pomoci světu tím, že nějakou věc nenavrhne. Protože věcí je v dnešním světě tolik, že když za mnou přišli párkrát lidi s požadavkem na nějakou kravinu, s chutí jsem to odmítla, že takovou věc dělat nebudu, že to tady nepotřebujeme.

S čím se jako žena musela vypořádávat při návrhu tramvaje T3 Coupé? A co bylo při práci na tomto projektu nejtěžší? V čem ještě bude specifická lanovka na Petřín? Poslechněte si celý rozhovor.