Příběh skořice: jak se z kůry divokého stromu stane voňavé koření?

Čtěte také

Odkud cestuje pepř, hřebíček nebo skořice do vaší kuchyně?

Skořicová manufaktura manželů Kumarových je v obci Picanto. Ta leží asi tři kilometry ve vnitrozemí a je to vlastně garáž. Místo auta jsou v ní klacky, kmínky skořicového stromku.

Na zemi sedí oba manželé a loupou z kmínku to, co je nejcennější: kůra, tedy skořice.

Paní Kumarová zvláštní škrabkou sundavá z kmínku svrchní kůru, aby se objevila spodní, nažloutlá až okrová. Tu potom předá manželovi, aby pokračoval ve výrobě.

Prstová manufaktura

Pan Kumare si sedl to překážkového sedu: jednu nohu si dal pod sebe, druhou má nataženou. Mezi ukazováčkem a palcem natažené nohy drží užší konec kmínku skořicového dřeva.

Nejdřív ho přejel kovovým válečkem, aby oddělil vrchní část kůry od spodní. Pak ho nařízl – a už ji má dole.

Čtěte také

Pavel Novák na Srí Lance zkoušel, jak chutná slaný kokos nebo pálivé mango

Pan Kumare plní velké svitky kůry menšími odřezky, které pořídil, když ořezával menší větve. Hotové naplněné tyčky skořicové kůry skončí na provazovém roštu pod střechou garáže.

Tam nebo na sluníčku se suší. Když jsou dostatečně suché a tvrdé, jsou připraveny k prodeji: přijede si pro ně kupec a dobře zaplatí.

„Skořicové stromky se sklízejí dvakrát do roka. Nesmí to být, když nasazují na nové lístky nebo když kvetou. Loupat je můžeme také jen v období sucha, jinak bychom kůru ani pod střechou neusušili,“ vysvětluje paní Kumarová.

„I tak si kupec z váhy ještě tři procenta odečítá, protože kůra ještě dál schne a ztrácí na váze. Za kilo skořice dostáváme osmnáct set rupií.“

Dřina za dvě stovky

Tisíc osm set srílanských rupií je asi deset dolarů, tedy ani ne dvě stě padesát korun.

Pan Kumare mi dal čerstvě naloupanou kůru. Když si do ní člověk kousne, je to prostě dřevo. Dá se pokousat a je mírně štiplavé. Je sladké, krásně voní a dobře chutná.

Ale když se namele, bude ještě mnohem lepší.