Vyrůstaly jsme ve zvláštním mixu křesťanství a buddhismu, přibližují sestry Geislerovy. Jak vzpomínají na otce japanologa?

Váš tatínek odešel ze světa dřív, než bylo záhodno, to si řekněme. Když jste začali přemýšlet o výstavě, říkali jste si, proč bychom ji měli nebo neměli udělat? Ester?

Ester, kurátorka výstavy: Důvodů je spoustu, ale táta byl velmi skromný a nikdy se moc neprezentoval, kromě pár výstav. Taky jsme po jeho smrti potkávaly různé jeho kamarády, kteří nám vyprávěli hezké vzpomínky. Tak jsme si říkaly, že by bylo fajn uspořádat výstavu a nějak si společně zavzpomínat a sdílet ho s více lidmi, představit světu, protože by to byla škoda.

Čtěte také

Ve svém věku už energii cílím jen tam, kam je potřeba. Na jevišti je to výhoda, říká herečka Halka Třešňáková

A povedlo se vám dostat se do Doxu, což není úplně samo sebou.

Aňa: Myslím si, že celý sen nebo příběh spustila Eťa, která toužila po tom, udělat výstavu. My jsme byli takoví vlažní i ve smyslu, že jsme tátu takto znali, že on tendence k tomu neměl, neusiloval o takové uznání. Postupně to narůstalo a sledovali jsme pokusy. Trvalo to dlouho a došlo i k přešlapům, řekla bych, kdy Eťa někam vlezla a museli jsme ji stáhnout.

Vlastně to nebylo o nás – to mám na tom nejradši. Dox může zkusit každý. Dox je galerie, která si vybírá svoje umělce. Tam jsme neobstáli my, ale tam obstál táta. To bylo strašně krásné. O to víc jsem z toho nadšená. Když si uvědomíme, jak velká organizace, instituce to je, když člověk vidí, jak pracují a jak s dílem zacházejí, tak jsem z toho upřímně dojatá.

Ester Geislerová|foto:Anna Duchková, Český rozhlas

Že jste trochu vykročili z toho možná očekávatelného formátu: dcery vzpomínají na tátu nebo dcery vzdávají poctu tátovi? Ale je to normálně výstava Petra Geislera.

Ester: Je to tak. Ta tři patra, která se tam krásně nabízejí, dobře popisují nebo vyhovují popsání jeho života. My tam máme v prvním patře jeho běžný život, práci novináře pro japonské noviny Jomiuri Šimbun, jeho fotografie, které nikdy nebyly předtím vystavené, kaligrafie, které nikdy předtím nevystavil.

Pak je druhé patro, kde máme nádherné kaligrafie zarámované, orazítkované. A pak je třetí patro, kde je záznam multimediálního happeningu a hledání duchovního přesahu v jeho práci. Takže to krásně vyhovuje.

Čtěte také

Mateřství jako náročná, těžká a nespravedlivá disciplína. Aňa Geislerová usiluje o Českého lva za snímek Karavan

Byl táta buddhista?

Ester: To ne. Ale jeho díla jsou velmi inspirovaná těmi pojmy. Miloval japonskou kulturu a poezii a historii. My do jeho světa můžeme jen tak hezky jako vstoupit.

Aňa: Řekla bych, že byl tolerantní agnostik.

Ester: Zároveň, my jsme vyrůstaly v takovém zvláštním mixu křesťanství, buddhismu, mixu, čínská filozofie, všechno možné.

A je tam velký zápis, buddhistické Sútry srdce? To je na té výstavě.

Ester: Přesně tak. Ještě bych chtěla říct, že důležitým členem byl Petr Holý, kamarád a japanolog, který nám pomáhal s překlady a také má tátu rád, takže se to s ním hrozně krásně připravovalo.

Čtěte také

„Tma umožňuje vidět věci, které světlo přezáří.“ Petr Stančík o světech fantazie a letech vesmírem

Táta bydlel v Paláci Metro na Národní třídě. V polovině 90. let – taková legenda – se vracel odněkud poněkud ovíněn domů a uviděl tam velké bílé panely. Zrovna tam opravovali nějaký obchod, teď je tam KFC v pasáži metra. A tak si skočil pro kýbl s barvou a štětku a napsal tam Sútru srdce, což je jeden ze dvou nejslavnějších buddhistických textů.

My jsme tuto fotku naskenovali v nejlepší možné velikosti a udělali jsme rekonstrukci tohoto psaní. Takovou velkou instalaci, video, kde když přijdete do třetího patra, náš neviditelný táta vám tam napíše Sútru srdce. Do toho tam je ještě taková zvuková instalace.

Protože forma je prázdnota a prázdnota je forma, dodává Jan Pokorný. Poslechněte si celý rozhovor se sestrami Ester a Annou Geislerovými nejen o zdrojích východních kultur.