Ve svém věku už energii cílím jen tam, kam je potřeba. Na jevišti je to výhoda, říká herečka Halka Třešňáková

Když jsem si o vás četla, přemýšlela o vás, tak jsem si říkala: tato dáma toho musí mít v sobě opravdu hodně. Disent, punk, židovství, pohyb, kočování, alternativu, mateřství. Je to výhoda, že je toho tolik? Anebo si člověk říká: možná kdyby toho bylo trošku míň, byl by život jednodušší?

Teď je mi padesát tři let a musím říct, že občas mi chybí jistota, jasná skupina lidí, kam bych patřila. Ale mám teď poslední měsíc za sebou tři premiéry naprosto rozdílných věcí, kde jsem musela hrát jak tělem, tak klasické, civilní herectví. A teď zase velký punk v Alfredu ve dvoře. Najednou jsem si řekla, že jsem na to hrdá. Sice nikam nepatřím, celý život mi chybí, že vždy, když jsem v nějakém prostředí, cítím se trochu izolovaná, ale rozpětí je tak široké, že se potkám skoro se vším.

My se k vašim premiérám ještě dostaneme, ale pro posluchače řeknu, že sem vrazila žena s obrovskou čtvrtkou v ruce, která obsahovala velká písmena. Já jsem si říkala, co to máte? Můžete říct našim posluchačům, co tady leží na stole?

Já se učím texty do seriálu, ve kterém teď v pátek hraji. Možná je to i kvůli tomu, že jsem vyrůstala a chodila do školy v Německu, takže se mi v němčině memorují texty daleko rychleji a v češtině si je musím sama přepsat na papír a pak se je docela složitě učit.

Čtěte také

Byli jsme zpětně dost naivní. Česká společnost si ale vede dobře, komentují polistopadová očekávání Jan Graubner a Karol Sidon

Když jste zmínila, že jste vyrůstala v Německu, váš tatínek Vlasta Třešňák se musel vystěhovat z této země v rámci asanace. S dalším otcem, Karolem Sidonem, jste odešli do Německa, kde jste vyrůstala. V Německu jste začala chodit na pohybové kurzy. Bylo to proto, že jste neposedná, anebo prostě proto, že vyjádření beze slov je jednodušší?

Já už jsem chodila na rytmiku v Československu, než jsme emigrovali. A potom v Německu jsem šla na divadelní kroužek. Ale tím, že jsem němčinu ze začátku neuměla, tak gesta a mimika byla výraznější než slovo. To mi nějakým způsobem zůstalo.

Hledání formy

Teď mě úplně nejvíc zajímá premiéra Laterny magiky v pražské La Fabrice, představení V parku. Co všechno se děje V parku?

V parku se nachází senioři, kteří se tam potkávají. Já tam hraji více rolí: ošetřovatelku tanečnice na vozíčku, pošťačku, chvilku i psa, bych řekla, zahradnici a takovou dámu, která vyhledává muže.

Takže jste vlastně v klaunské pozici, v tom představení.

Asi ano. Já jsem sice studovala u Ctibora Turby, pohybové divadlo mi vždy šlo, ale nikdy mi nešla pantomima, iluzivní, klasická. Když jsme začali zkoušet s Radimem Vizvárym – já už jsem s ním předtím dělala představení v opeře ve Stavovském divadle, což byla jiná forma – najednou ta pantomima, kterou se vyjadřuje Josef Kotěšovský, Zuzana Hrzalová, to mi vůbec nešlo a nakonec jsem musela hledat formu.

Čtěte také

Médiem divadla je duše člověka. Hybner mi vytýkal dokonalost, přiznává šéf Laterny magiky Vizváry

Myslím, že to je takové klaunství. Hodně jsem se vracela k Pierru Bylandovi, švýcarskému klaunovi, který mě učil, když jsem byla na stáži. On vždycky říkal: když nevíš, stáhni IQ na 80 a reaguj tělem.

To je teda zajímavá rada. Na scéně se objeví i váš syn Teo Jeřábek s mobilním telefonem, který nějakým způsobem zaskočí ten starší pár, skoro in flagranti. Jaké to je mít mladšího ze dvou chlapců na jevišti?

Radim Vizváry mi volal po tom, co už mě oslovil do představení, s Ladislavou Petiškovou, která dělala dramaturgii představení a která mě učila ještě na škole. Neuvěřitelná dáma. Já jsem ta střední generace, pak jsou tam dva senioři a ona říkala, že by se tam měla objevit ještě úplně nejmladší generace a jestli by to nemohl být můj syn. Já jsem říkala, že asi ne, že se ho zeptám, ale on okamžitě chtěl.

Je to moc hezký. Vodil ho hodně můj manžel a já jsem musela být distancovaná, aby neměl úplně moji podporu, aby toho nevyužil, ale on doslova poslouchal pana režiséra Radima Vizváryho, Marka Zelinku, který dělal choreografii, a sama jsem byla překvapená, jak to funguje. A poslední dny před premiérou, které jsou vždy náročné, tak to zvládal dobře. Jenom jsme odtamtud odjeli, tak měl hysterické záchvaty a tak, ale při práci na místě ne.

Balanc těla

Ale ono by se dalo říci, že i váš první syn Alan vyrůstal v divadle, jestli se nepletu. Nebo možná spíš v cirkuse.

Byl se mnou chvilku v cirkuse, ale nevystupoval tam. Vždycky ho to zajímalo, ale nedělá to.

Na to jsem se právě chtěla zeptat, jestli se tímto směrem vydal, nebo jestli úplně odskočil někam jinam.

Čtěte také

Tvorbu Tomáše Botla charakterizuje jazyková pestrost. Každý jazyk má své kouzlo, říká

Tím směrem se nevydal, ale z kočování, z ježdění po světě mu zůstaly jazyky. On je hodně talentovaný na řeči, všude se domluví, je orientovaný. V okamžiku, kdy někam odjede, hned ví, kam se podívat, jakým způsobem se dorozumět.

Vy jste byla nominovaná na cenu Thálie za představení Seismic. Extrémně pohybově náročné představení, které pojednává o důležitosti rovnováhy. Jaké to je, v 50 letech naskočit do takto fyzicky náročného rychlíku?

Já myslím, že velké plus bylo, že v tomto věku energii na jevišti opravdu využívám jenom směrem, který mám, že nemám nadbytečnou energii. Zrovna v tomto představení, kdy je důležitá pravdivost fyzického těla, aby třeba na prkně, které najednou jde do diagonály, sklouzlo – nebo když tam někdo z druhé strany skočí, aby naopak vylítlo, trošku se to podpoří.

Myslím si, že toto byla výhoda, že jsem opravdu byla jenom tak fyzická, jak to bylo v daném okamžiku potřeba. Nedávala jsem tam zbytečně moc estetiky navíc.

Co Halku Třešňákovou trápí v souvislosti s Franzem Kafkou? A o čem je rafinované představení Ochlos? Poslechněte si Hosta Lucie Výborné.