Dejvické divadlo na Jižním Městě? Daří se nám nebýt otroky tradice ani jména, ale zkoušet nově, hodnotí umělecký šéf Jiří Havelka

Od září hrajete provizorně v Galaxii na Jižním Městě. Jak jste si na té periferii zvykli?

Myslím, že nečekaně dobře. Měli jsme z toho velké obavy, protože to byl poměrně ambiciózní plán – nejen přesunout Dejvické divadlo, ale vytvořit nové kulturní centrum. Říkáme tomu Kulturní stanice na Jižním Městě, přímo na metru Háje.

Čtěte také

Dáša čte Oldovi scénáře. Nakázala mu, aby v tomhle filmu hrál, prozrazuje o filmu Zahradníkův rok režisér Havelka

Když jsme poprvé vstoupili do toho opuštěného multiplexu, tak jsme si s ředitelem Lukášem Průdkem řekli, že jestli někde, tak tady, ale musí do toho s námi jít víc lidí a víc subjektů, což se povedlo. Takže tam jsme se 4+4 dny v pohybu, s DAMU, s Minorem i s DanceConnected a myslím, že sousloví „že se to chytlo“ je pravdivé. Protože paralelně s tím běží takový terénní, skoro bych řekl, sociologicko-antropologický výzkum, fundovaně dělaný, včetně dotazníků lidem žijícím na Jižním Městě. A ta odpověď je velmi dobrá.

Třeba u Dejvického divadla vychází, že až 40 procent diváků se změnilo od té doby, co to bylo na Praze 6. A 18 procent zhruba je přímo z Jižního Města. A opravdu člověk, když tam vejde, tak tam je živo od rána do večera. Dopoledne hraje Minor, pak je tanec, večer hrajeme my, všechno se to tam tak prolíná a pořád tam někdo je na baru, takže je to takové tepající srdce. Takže se nám tam žije dobře.

Do Dejvic byste se měli vrátit začátkem roku. Jak se tedy těšíte zpátky?

Těšíme se. Samozřejmě to bude náročné logisticky a možná nejen logisticky, protože jsme už trošku zakořenili na Jižním Městě a nechceme úplně odejít tak, aby tam nic nezůstalo, ale zároveň jsme nechtěli odejít z Prahy 6 tak, aby tam nic nezůstalo. Takže tam pořád běží kavárna Dejvického divadla, kde se snažíme o takový jiný repertoár. Máme tam scénická čtení, živé podcasty, máme tam se slovenským nakladatelstvím Absynt jednou měsíčně večery, kdy prezentují nějakou jejich nově vydanou reportážní knihu.

A zároveň tam děláme dramaturgii, teďka tam měla Lída Engelová premiéru s Martinem Myšičkou o češtině, takový pořad až pásmo. A také tam Klára Melíšková s Mirkem Krobotem hrají Vrahovu hygienu. Čili tam pořád něco je, pořád se tam něco děje a budeme se tam vracet asi rádi. Nevíme úplně přesně kdy, nevíme, jak bude toto samotné stěhování probíhat, ale rádi bychom měli příští podzim na konci, třeba ve vánočním období, premiéru už v tom novém prostoru.

V čem byste řekl, že tkví genius loci v Zelené ulici v Praze?

Zrovna včera jsem tam jel večer na jedno z našich scénických čtení hry, která vznikla v rámci dramatické Dílny Doyla Doubta u nás v Dejvickém divadle. A říkal jsem si, že to tam je perfektní v té Zelené ulici. Že je tam ten pocit domácího zázemí, je tam ta kavárna, líbí se mi na tom, že to není ta samostatná budova uprostřed náměstí, kam člověk jde „do divadla“, ale je to součást nějakého civilního žití. A mám pocit, že i to se částečně odráží ve stylu toho divadla. Zrovna včera jsem nad tím přemýšlel, že to je v suterénní části obytného domu. Nevím samozřejmě, jak jsou šťastní sousedé nad, ale mělo by dojít i k lepšímu odhlučnění v rámci rekonstrukce. Takže já doufám, že to bude uvítáno, že se zase nám podaří vrátit se zpátky do ekosystému Zelené ulice.

Co pro vás znamená, že jste nastoupil do funkce uměleckého šéfa, tuším, začátkem loňského roku? Neomezuje vás to autorsky? Neubírá vám to tvůrčí svobodu?

Neubírá. Bylo to vědomé rozhodnutí, pravda, že nebylo jednoduché a trvalo nějakou chvíli. Musel jsem si srovnat, že je to dobré období pro mě a snad i divadlo se takto potkat jakoby trochu intenzivněji, protože předtím jsem tam každé čtyři roky režíroval a vždycky mě to nejen bavilo, ale nějak posunulo. S těmi lidmi jsem se tam hodně propojil i na přátelské osobní rovině. Takže tam byla samá plus.

Zároveň minus, jak je to slovutné divadlo a co to přesně je za etablovanou značku a co to bude znamenat. Ale po pár hovorech s ředitelem Lukášem Průdkem bylo jasné, že přesunem z Dejvic někam jinam vzniká opravdu zajímavé období toho divadla, kdy se musí spoustu věcí vyzkoušet jinak. A najednou jsem si řekl, že jestli ty čtyři roky budou taková laboratoř, tak že mě to baví. A jednak mám nějaký argument odmítat ostatní práce, že se trošku zakoncentruji, ale samozřejmě jsem neodhadl spoustu věcí, které jsou s tím spojené, které vám berou čas, které jsou hodně provozního charakteru a hodně osobního vyjednávání. Má to zajímavé fazety, zajímavé stránky, ale baví mě to pořád poznávat.

Když se vrátíme k tomu, co jste řekl, že až 40 procent diváků přichází do Galaxie jiných než do Dejvic, čím si to vysvětlujete? Čím to může být?

Lokalitou, tím, že jsme odjeli z jednoho konce Prahy na druhý, ale zároveň jsme tam na podzim třeba udělali inscenaci Facka, která byla do jisté míry taky experimentem. Všechny ostatní inscenace se přenesly do toho největšího sálu, co tam multiplex Galaxie měl, musely se upravit scénografie, není vidět třeba z prvních řad, takže je to do takového véčka. A toto jsme naopak úplně odhalili a chtěli jsme, že to je dělané do toho prostoru a spíš budeme mít problém to přenést zpátky.

Čtěte také

Pankáče v sobě násilným procesem potlačuju, přiznává herec Jeřábek. Hraje ve hře o krizi padesátníků

Byl to experiment vícero stran, protože to byl hodně dokumentární žánr, přizvali jsme čtyři herce úplně odjinud. I to, jak se to podaří propojit s tím souborem dohromady, byla otázka. A já myslím, že se to povedlo. Vidím to i na reprízách, protože tam se to hodně vyprodává lidmi, kteří nejsou třeba typičtí dejvičtí diváci. Povedla se nám tam taková mírná rozbuška a přitahuje to nový druh lidí.

A mění se tím jiným prostředím třeba nějak i poetika? Myslím vyznění jednotlivých her?

Divácký zážitek je formován nejen tím představením. Na to má vliv to, co si s sebou nesete, co se vám stalo ten den, koho máte rád, nemáte rád, jaký žánr preferujete, nepreferujete. I ta architektura toho, kudy tam procházíte. A vyjít z metra na metru Háje, jít Jižákem do Galaxie dělá jiný druh zážitku, než když jdete po Zelené ulici. Je to jiná formace. Jinak to formuje i ten zážitek. Ale že bychom si řekli, že teď uděláme absolutně jinou poetiku Dejvického divadla, to se nestalo. Ale nějaká evoluce nám blízká je. Myslím, že se nám daří balancovat a využívat to, že máme možnost zkoušet věci nově v Galaxii, nebýt otroky žádné tradice ani žádného jména, ale zkoušet nově.

Která nová hra bude mít v Dejvickém divadle nejbližší premiéru? Jak důležitá je pro něj cena Trilobit za film Zahradníkův rok? Jak aktuálně funguje parta Vosto5? A má Jiří Havelka v plánu další film? Poslechněte si celý rozhovor.