Inscenace Kuš, svině! staví na milostných dopisech mých prarodičů, prozrazuje Lenka Krobotová

Čtěte také

Kniha Shakespearova Anglie byla nenapsatelná, Shakespeare je nepřeložitelný. A to mě právě baví, usmívá se profesor Hilský

Víte, na co si vzpomínám? Byl rok 2019, my jsme tady seděly ve studiu. Já jsem se vás ptala, co byste ještě ráda. A vy jste mi řekla, že byste si ráda zahrála nějakého pěkného Shakespeara – a řekla jste lady Macbeth.

Na to si vůbec se nepamatuji, mám z toho husí kůži (směje se). Já jsem za to vděčná, že ta role ke mně přišla, protože ano, myslela jsem si na ni. Asi občas funguje, když člověk vyšle přání, že se to obloukem nějak vrátí, když si to takzvaně poctivě odpracuje v jiných předchozích obdobích.

Jako že musíte dřít, abyste byla odměněna.

Tak to si myslím, že platí obecně pořád. Já teď mám na mysli i tu práci třeba v běžném provozu, že člověk prostě musí být poctivý sám k sobě. Já jsem třeba milovala v Dejvickém divadle Zimní pohádku. 

Lenko, já jsem narazila na jednu věc při přípravě na tento rozhovor, které jsem úplně dobře nerozuměla. Je to nějaká historka, kdy jste na vašem tradičním soustředění s Dejvickém divadlem dělali nějaké konstelační cvičení, vy s Janem Bílým. A za prvé nevím, co je to konstelační cvičení, co to tam vlastně děláte. A za druhé, jak to souvisí s lady Macbeth?

Bylo to tak, že jsme měli chuť si zkusit něco úplně jiného. My se na těch soustředěních zabýváme vším možným, včetně dívání se na filmy, které nás mohou inspirovat, čteme různé texty… A tenkrát si myslím, že přišel Martin Myšička s tím, že bychom si mohli zkusit takovou hru, která se dá nazvat konstelační cvičení.

Jan Bílý se tím zabývá a vlastně nás navedl na nějaké možné vzorce, jak s tím naložit v rámci souboru, protože tenkrát bylo ve vzduchu, že bychom si mohli zkusit takovou shakespearovskou koláž, která by mohla vycházet z našich tužeb co si zahrát nebo jak propojit určité pohledy na současnou společnost skrze ty různé shakespearovské postavy, které se ani nemusí potkat třeba v jedné hře, jestli si to teda takto dobře pamatuji. Nakonec jsme došli k tomu, že si každý bude myslet, s čím by chtěl pracovat, s kterou postavou vytrženou z kontextu.

Čtěte také

Nemůžu hrát úplného blbce, odsoudit ho. Musím se za něj postavit, říká Miroslav Krobot o své nové roli

Prostě si vyberu nějakou postavu, kterou chci být.

Ano. A my jsme si neřekli, kdo na co myslí, a rozehráli jsme hru beze slov, prostoru. Asi to bylo zvenku hrozně komické, si myslím dneska. Ale bylo zajímavé pozorovat, jak se kdo chová vůči pohybu v té místnosti, jak kdo jedná třeba gestem a tak dále. Jak pracuje s tělem, s pohledem, s výrazem.

Bylo to takové zvláštně laděné, ale ve finále si pamatuji, že jsme tam zůstaly asi dvě dvojice a já jsem se nějakým obloukem dostala k Ivanu Trojanovi. On se mi hrozně dlouze koukal do očí a bylo to vlastně až skoro nepříjemné. Cítili jsme, že to je kdo s koho. A on najednou řekl: „Jsi silnější důvod toho.“ Já jsem tam tak zůstala, usmála jsem se. Teď nevím, ta druhá dvojice byla zase asi z jiného shakespeara. No, a pak jsme si to začali rozklíčovávat a Ivan řekl: „Já jsem byl Macbeth.“ Já jsem říkala: „Já jsem si myslela na lady Macbeth.“ A to bylo až mrazivé, že tam ty energie zřejmě nějak fungovaly, protože si myslím, že Macbeth je ve výsledku slabší než ta žena. Takže to bylo zajímavé.

Shakespeare je pro mě hodně o tajemství a o možnostech, jak se na ně dívat v rámci doby nebo souvislostí, ve kterých žijeme.

Vy jste říkala, že ráda posloucháte profesora Hilského vždycky před začátkem shakespearovských slavností. Tam to funguje tak, že vám odpřednáší nebo odprezentuje tu hru, anebo tam fungují ty pověstné dopisy, o kterých jsem taky leccos slyšela?

Ke mně se přímo konkrétní dopis asi nedostal, nebo určitě ne, ale já jsem to asi myslela tak, že mně přijde skvělý a fascinuje mě každá jeho přednáška, kterou má na úvod toho kterého zkoušení Shakespeara. Už je taková tradice v Čechách, že když je to jen trošku možné, on se dostaví na první čtenou zkoušku jak třeba do Městských divadel pražských, tak do jiného divadla, tak je tradice, že na tu, jak tomu já říkám, hradní disciplínu, vždycky uvede tu kterou hru, tak jak ji on vnímá, jak ji překládal, proč ji tak překládal… A tím, jak je neuvěřitelně bohatý na slovní výrazivo a na slovní zásobu, na projev, na formulaci věcí, tak je ta přednáška vždycky nesmírně zajímavá a vždycky mi znovu rozkryje nové možné pohledy na tu věc, nová tajemství.

Shakespeare je pro mě vlastně hodně o tajemství a o možnostech, jak se na ně dívat v rámci doby nebo souvislostí, v kterých žijeme. Takže mě fascinuje, že pan profesor třeba mluví znovu o té hře už poněkolikáté hodinu a pokaždé je ta přednáška jiná. Úplně vás přiková do sedadla.

Já jsem se ho ptala, jestli někdy odešel z nějakého shakespearovského představení – a že jich viděl možná i stovky za svůj život. Říkal, že z jednoho. Jaké to je, když hrajete a překladatel – byť laskavý pán, vzdělaný a nonšalantní – vám sedí v první řadě?

Čtěte také

„Výběr herce pro roli je takové sudoku, často si role vybere sama.“ Dejvické divadlo se chystá do kin

Máme z toho vždycky podle mě zdravý respekt, nebo já teda velký respekt. Mám pocit, že on je opravdu génius a o to víc mě potěšilo, že třeba z naší produkce neodešel. Hlavně mě potěšilo, že on té company, tomu projektu, hrozně fandí a je vděčný divák. Je neuvěřitelné nebo úžasné, že se ve svém věku dokáže otevřít modernímu pojetí, které každému nemusí sedět. On tomu fandí. A mě hrozně potěšilo, že když u nás před pár lety viděl Zimní pohádku, byl nadšený. Dokonce ho to, myslím, dojalo. A mě pak po představení řekl, že viděl asi osm zpracování Zimních pohádek a že to naše ho dostalo nejvíc. Tenkrát jsem říkala, že to je pro mě upřímně víc, než kdybychom za to dostali třeba nějakou cenu. To je pro mě nejvíc.

Teď pojďme na rodinnou inscenaci, která se jmenuje Kuš, svině! V titulku jsem četla: „V inscenaci vystoupí dcera Hana Krobotová Doulová, vnučka Lenka Krobotová, zeť Miroslav Krobot a pravnuk Šimon Havelka.“ Co vy to vlastně hrajete?

Ano, tak teď to vyznělo tak, že se jedná, natvrdo to řeknu, o rodinný podnik (směje se). Ale ono to tak muselo být, protože to vychází z rodinných, respektive milostných dopisů rodičů mojí maminky, čili mojí babičky a dědy. Maminka jich našla kupu, začala je dávat dohromady a začalo jí to bavit i dojímat a říkala si: „Co s tím udělám?“ Jednu dobu viselo ve vzduchu, že z toho vznikne nějaká kniha, což se možná ještě i stane, ale to uvidíme. Ale v jeden moment jsme si řekli, proč se tomu nepověnovat, když jsme tu Máňu, babičku, znali každý po svém a měla řadu takových tragikomických a vtipných, ale i dojemných momentů ve svém životě.

Čtěte také

Do Ypsilonky mě vždycky táhla skvělá parta lidí, ohlíží se herec Vacek. Divadlo slaví šedesátiny

Babička musela být svérázná bytost.

Velmi svérázná, ano (směje se). To právě to představení všechno rozkrývá. Takže jsme začali dávat, nebo respektive nejdřív táta s mámou dohromady nějakou posloupnost a logiku těch výměn. Ty dopisy začínají v roce 1944 v Hamburku, když byl děda totálně nasazený, a v podstatě si na dálku přes ty ručně psané dopisy – logicky, tenkrát jiná možnost nebyla – namlouval babičku na Šumavě a ona ho různě odmítala, a pak se třeba rok neozvala. Pak se ukazuje, že ty dopisy mapují nejen jejich vztah, ale samozřejmě tu náročnost a komplikovanost doby. A ve finále – ani jsem to nečekala – je to oslava té generace nebo její pocta. Ve smyslu, že ta generace našich prarodičů si opravdu odžila pro nás nepředstavitelná období a věci.

Jak se Lence Krobotové hraje na jevišti s celou rodinou? Improvizuje se v Kuš, svině? Kdo přišel s názvem hry? Jak se jí coby čtrnáctileté dívce spolupracovalo s Jurajem Herzem? A chodí ještě na castingy? Poslechněte si celý rozhovor.