Do Ypsilonky mě vždycky táhla skvělá parta lidí, ohlíží se herec Vacek. Divadlo slaví šedesátiny

Je Ypsilonka pořád rovnostářská?

Čtěte také

60 let Studia Ypsilon aneb Momentky ze zákulisí legendární scény

V těch nových věcech už vlastně nejsem, ale myslím si, že co mě tam pořád táhne, tak dneska už není úplně umění, protože Ypsilonka byla světová v 80., 90. letech, to si myslím, že bylo divadlo na světové úrovní. Dneska pořád jsou tam hezká představení, ale už nejsme super top, už jsou tady noví, mladí, plní sil. Ale parta těch lidí, ta je prostě naprosto neuvěřitelná.

Máme tam teď představení, které se jmenuje Pánská šatna, a tam se sejdeme my, starý páky – Dejdar, Jiráň, Lábus – a zase to začne fungovat. To je nevídaný jev, zažiješ to jednou za život a už se to nikdy nezopakuje.

A chybí to pak člověku, když hraje v jiných souborech? Teď jsi aktivní třeba i v Divadle na Jezerce…

Na Jezerce mám partu strašně milých lidí a je to prostě úžasné, ale málo platné, když jsi s někým dvacet let na jedné scéně, tak si po té době tak rozumíte – něco se stane, koukneš na druhého a ten přesně ví, co máš na mysli a jdete dál. Repertoárové divadlo, tím, že tam byli lidé zaměstnaní, mělo výhodu kontinuity.

Repertoárové divadlo má výhodu kontinuity

Kolikrát v divadlech, kde herci jsou na jedno představení, je to skvělé, poznáš spoustu nových lidí, nové podněty, nezakrníš, ale není tam kontinuita dvaceti let vzájemného se poznávání. Je to prostě vždycky něco za něco.

Ypsilonku také charakterizuje všestrannost lidí, kteří tam jsou, ať už hrají na hudební nástroje, zpívají, tančí, nebo umí textovat, překládat… Kdo je největší multiinstrumentalista souboru?

Tak určitě se nabízí Mirek Kořínek, který na co sáhne, to hraje. Pak je tam kluk, jmenuje se Honza Bradáč, vypadá jako mouchy snězte si mě, hubená tyčka to je. Ten, kdyby vzal záchodové prkénko, tak zahraje na záchodové prkénko. To je neprosto neuvěřitelný týpek.

Čtěte také

Dagmar Pecková při naší Prodané nevěstě kdysi málem smíchy porodila, usmívá se Jan Jiráň z Ypsilonky

Ale mám pocit, že Ypsilonka si takové typy vybírala, tam nikdy nešlo úplně o klasické herectví, o to, aby si ztvárnila nějakou postavu, ale vždycky bylo důležité, abys tam přišla a byla jsi to ty – Lucka jako osobnost na scéně. Takže jsi tam měla takové lidi jako Marka Ebena – textař, muzikant, skladatel, Jenda Jirák – režíruje, píše muziku, písničky. A takových týpků je tam hodně – Jiří Schmitzer… a já, na sebe jsem v té skromnosti zapomněl.

Pro Divadlo Na Jezerce jsi udělal spoustu zajímavých věcí – Saturnina, potom přišel Čapek, Poláček. A říkáš, že tvoje režírování a psaní je terapie. Jak člověk, který má ADHD, zvládne udržet pozornost třeba čtyři hodiny v kuse?

Když tě něco zaujme, tak se na to soustředíš o trošku víc než normální člověk. A vypneš všechno ostatní. Tohle je taková zajímavá vlastnost tohoto handicapu. Najednou, když tě to zajímá, tak podáš neuvěřitelný výkon.

A byly to věci, které mě všechny zajímaly – u Saturnina mě baví jazyk a práce s jazykem, hrát si s tím. Čapek mi trval docela dlouho, dva roky, než jsem to sepsal, protože jsem vlastně udělal jeho životopis, musíš zjistit spoustu věcí, načíst spoustu knížek. A hrozně mě bavilo Bylo nás pět – nádherný jazyk, Poláček jako úžasný člověk. A také nás bavilo vymýšlet, co s těmi postavami bylo dál.

Jak bude Ypsilonka slavit šedesát let? A co všechno můžeme vidět na výstavě v Domě fotografie? Poslechněte si celý rozhovor.