Kniha Shakespearova Anglie byla nenapsatelná, Shakespeare je nepřeložitelný. A to mě právě baví, usmívá se profesor Hilský

Dvacet osm let trvalo, než můj dnešní host profesor Martin Hilský přeložil kompletního Shakespeara. Potom taky vydal knihu, která dostala ocenění Magnesia Litera Kniha roku – Shakespearova Anglie: Portrét doby. Tak to vypadá, že čerstvý jubilant, osmdesátník, už má hotovo. Už nemusí nic překládat, jen jezdí po přednáškách a přednáší o Shakespearovi...

Ale ono to tak nikdy není. Mě potkal ten osud, že když dopíšu jednu knihu, tak si ta kniha hned řekne o další. A Shakespearova Anglie... Musím se přiznat, že mě mimořádné přijetí té knihy nesmírně potěšilo. Ona byla nenapsatelná. Protože jak napsat portrét doby? To je obrovský problém. Co tam nedat?

Navíc portrét tak turbulentní doby...

Tak turbulentní doby, která je úplně formativní pro anglickou civilizaci. Nejenom kulturu, ale civilizaci včetně politiky, náboženství, prostě všeho. Nenapsatelná kniha. Ale to mě právě baví. Jako je Shakespeare nepřeložitelný, a přeložit celého Shakespeara se zdá být nemožné, tak jsem to prostě udělal, a mám z té knihy velkou radost.

Ráda bych se věnovala dvěma kategoriím, a to je šílenství a slovní hříčky. Píšete to ve své knize, že velmi rozšířenou nemocí bylo v Shakespearově Anglii šílenství. Fakt je, že zešílí král Lear, lady Macbeth, šílenství předstírá Hamlet... To opravdu byla nemoc?

Ano. Šílenství existovalo vždycky, ale nebylo to tak pojmenováno a zaznamenáno. Kdežto v alžbětinské Anglii už ano. Probíral jsem se poznámkami mága, původně kazatele, Napiera. Věnoval se léčbě chorých a vedl záznamy.

Šílenství byla velmi rozšířená nemoc a opravdu hrozná.

Například tam zjistíte, že vdané ženy trpěly šílenstvím daleko víc než svobodné. Pak se dozvíte, že manželé naopak šílenstvím většinou netrpěli.

Čtěte také

K Shakespearovi patří i dějiny smíchu, říká profesor Martin Hilský

Pro mě klíčová informace byla, že k vážným duševním poruchám mohlo docházet tehdy, když se mladí lidé nutili do manželských svazků, které si sami nepřáli, ale přáli si je rodiče. Někdy to vyšlo, protože láska se třeba později našla, ale někdy to byla tragédie, která končila šílenstvím a smrtí. Napier to všechno dokumentuje.

Byla to velmi rozšířená nemoc a opravdu hrozná. Šílenství souvisí s bláznovstvím. Šílenství je lékařský, klinický termín, kdežto bláznovství je kulturní termín. Je to něco jiného, i když to trochu souvisí s tím, že ti blázni, ať už dvorní, nebo divadelní, už tím strakatým kabátem naznačují takovou fragmentární, roztržitou, roztrhanou mysl.

Jak tohle všechno pomůže překladateli k tomu, aby třeba v Králi Learovi odlišil minimálně dvě, možná tři řeči šílenství?

Velmi. Už to, že to víte, je důležité. Tam jsou opravdu tři řeči šílenství. První je profesionální Learův šašek. Ten to má v popisu práce, ten musí bláznit povinně, ale je to druhé já krále Leara a výsada toho blázna je, že mu říká pravdu do očí, kterou mu nemůže říct nikdo jiný než ten blázen.

Čtěte také

Dcery klaunů v jednom představení. Pantomima mě fascinuje, říká Vanda Hybnerová o hře Slávy dcery

Pak je tam řeč krále Leara, který se zblázní z nevděku svých starších dcer. A to je úplně jiná řeč. A pak je tam postava jménem Edgar, který je nařčen z toho, že chtěl zabít svého otce, což je pomluva. On se svlékne, má kolem beder kus hadru a stane se z něj „boží blázen“, kterých bylo v Anglii spoustu.

Tady je to neskutečně zajímavé. Řeč Edgara je inspirována výslechy čarodějnic, které probíhaly, to tehdy bylo velmi aktuální. Řeč čarodějnic byla zvláštním způsobem poetická, byla vymknutá ze všech logických kloubů a souvislostí, byla surreálná a Edgar jí mluví. Je to na hranici nonsensu. Musíte to velmi jemně udělat a odlišit od toho blázna, který má ty rýmovačky, nonsensy...

Nedokáži posoudit v originále, jak bohatá je Shakespearova angličtina. Nicméně by mě zajímalo, jak bohatá je dnešní angličtina. Bavme se i o češtině, protože si myslím, že doba zkracování a zjednodušování se na jazyku jednoznačně podepisuje. Jak to vnímáte vy?

Čtěte také

Ptákoviny jako detektivky nečtu. Nízký žánr kontaminuje jazyk, vysvětluje překladatel Tomáš Dimter

Pro mě je to velmi tíživé. Řeč bezprostředně souvisí s myšlením a s cítěním. A lajdácká řeč, řeč příliš zjednodušená, naznačuje něco o myšlení lidí, a je to věc velmi vážná. Nejsem purista, není třeba mluvit spisovně, nevadí mi ani vulgární slova, když jsou dobře umístěna, mají svou roli, to je všechno v pořádku. Ale do jazyka se může promítnout zjednodušený černobílý pohled na život a na svět.

A pak jako anglista nerad lajkuju, nerad hejtuju, nerad dosahuju vyššího levelu a velmi nerad se držím v dobrém šejpu.

Proč nerad mluví o své připravované knize? Co ho fastinuje na Londýně? Které Shakespearovy hry se u nás nehrají a proč? A v čem bude korunovace krále Karla III. nebývalá? Poslechněte si celý rozhovor. 

Rozhovor je reprízou z 28. dubna 2023.