Otevřeli jsme dveře. Moje cena ostatní Romy nakopne, že má smysl psát, věří nositel ceny Magnesia Litera Banga

Jak takové ocenění může motivovat ostatní Romy? Řeknou si, že to není tak špatné, dostali jsme cenu? Berou to tak?

Podle reakcí, které vidím, tak přesně tohle říkají. Myslím si, že to nakopne lidi, kteří si říkali, že nás stejně nikdo nevydá, nikdo nás nebude kupovat, protože jsme Romové. A teď si najednou řeknou, že Banga dostal cenu a začnou psát také. Věřím tomu, že to tak bude. Možná jsem optimista, ale jsem bytostně přesvědčený, že jsme otevřeli dveře.

Patrik Banga se svou cenou Magnesia Litera za debut roku 2022|foto:Agáta Faltová, Český rozhlas

Měl jste jako dítě u lékařů problém s tím, že jste Rom?

To samozřejmě problém byl. Když jsem byla na patnáctileté prohlídce, doktor se mě úplně vážně ptal, jaké beru drogy, jestli mám nějké pohlavní nemoci a podobně. Vůbec jsem mu nedokázal vysvětlit, že samozřejmě žádné drogy neberu, protože by mě to ani nenapadlo, navíc máma by nás zabila. On tak automaticky předpokládal, že to tak je.

V dospělosti jsem si vyžádal svou zdravotní dokumentaci z dětství. Nevěřil jsem, že je to možné. To byl čirý rasismus.

Když jsem pak šel k dospělému doktorovi, vyžádal jsem si svou složku zdravotní dokumentace. A z toho se mi udělalo zle. Neustálé poznámky „Pozor: cikáni, ciknský způsob života.“ To byl čirý rasismus. V těch poznámkách, nikoli v diagnózách, tam byly klasické nemoci. Těch poznámek, které se týkaly rasy, to bylo neuvěřitelné, já jsem vůbec nevěřil, že je to možné.

Tu zprávu mám dodnes schovanou a jednou z toho udělám povídky. Abych čtenářům přiblížil, co si o nás doktoři vedli ve složkách.

Kdo byl váš novinářský idol?

Vždycky mě bavil Pepa Klíma, přestože si myslím, že způsobil částečný exodus Romů do zahraničí. Natočil tu slavnou reportáž, kde vykreslil Kanadu jako ráj na zemi, spousta Romů to tak pochopila, sbírali se a odcházeli. Ale Pepa Klíma byl pro mě fakt dobrý novinář. Rád jsem četl také texty Radka Johna.

Mám spoustu novinářů-přátel, kteří byli mými vzory. Máme tu dobré novináře, jen mi přijde, že se dneska ztrácí zájem jít po věcech do hloubky, chodíme po okraji, říkáme zdánlivě důležité věci, ale nehledáme ty nejdůležitější.

Čtěte také

Novinář Patrik Banga získal jako první Rom ocenění v soutěži Magnesia Litera

Jaká je vaše základní vzpomínka na Žižkov?

Soudržnost, komunita, domov, baráky a zahrady. Žižkov v devadesátkách byl komunitní tím, že tam bylo hodně lidí, nejenom Romů, žilo se tam všude. Představte si, že jste dítě a můžete jít v Bořivojově ulici, která je dlouhá a bylo tam 42 hospod, ke každé tetě na oběd, protože jste všude mezi svými. A to je nejzákladnější vzpomínka.

A proč už to není?

Spousta lidí se vystěhovala do různých částí, dneska jim říkáme vyloučené lokality, do Litvínova, Chomutova, Mostu, Ostravy. A pak je to sociálně ekonomická situace – lidé nemají peníze na to, aby se mohli starat o ostatní. Za „socíku“ jsme se měli stejně, všichni jsme nadávali, měli jsme stejné hadry, nikdo se neměl výrazně lépe. Žižkov byl specifický tím, že tam byla velká komunita, všichni se znali, a to už nikdy nebude. Možná někde na Slovensku v malých městech, ale Žižkov, to byl stát ve státě.

Říkali vám rodiče, že to nebudete mít jednoduché, protože jste Rom? Nebo s tím byli smíření?

Čtěte také

Říkali mu, že si najde ženskou a bude pracovat ve fabrice. Patrik Bartko se ale držel svého snu stát se muzikantem

Oni to nevěděli, protože za socíku byli dělnická třída, a i když tady byli lidé, kteří nás neměli rádi, tak si to prostě nedovolili říct. A pak najednou, když přišla revoluce, byli ve stejném šoku jako my, nadávali nám ve škole i rodičům začali najednou nadávat v práci.

Takže tím procházeli stejně jako my. A když táta přišel o zaměstnání, myslím si, že poprvé narazil na zeď rasismu, kdy už ho zaměstnat nechtěli. Pro nás všechny byly devadesátky bolestná zkušenost.

Svým dětem jsem od malička říkal, ať si dají bacha. Dceři, která je tmavší, jsem říkal: „Pozor, celý život se po tobě bude někdo vozit, musíš být třikrát lepší než ostatní.“ A tohle jim říkám furt, vždy když si přijdou stěžovat, tak jim řeknu: „Mlč a makej víc“.  

Kde se u něj vzala vášeň pro hudbu? A jak se dostal k novinařině? Poslechněte si celý rozhovor.