Blahobyt bez demokracie a svobody projevu není k životu, říká spisovatelka Radka Denemarková

Říkáte, že dnes boj o moc je boj o slova. Dokážete to ze svého pohledu vysvětlit?

Myslím si, že nikdy nebyla taková doba, kdy slovo mohlo tolik ublížit a uškodit. Protože nikdy nebyla doba takových technologií a sociálních médií, kdy každý hlupák, člověk, který o ničem nic neví, může vyvrhnout svůj názor, aniž by nesl odpovědnost za to, co řekne nebo napíše.

Čtěte také

Zákon proti dezinformacím? „Nejde o omezení svobody tisku, ale o obranyschopnost země,“ argumentují bezpečnostní experti

Je to také vidět na tom, že když začínají autoritářské systémy nebo i totality, nejdříve ovládnou nebo skoupí média, noviny. Nezávislá média zakážou, okamžitě nastane cenzura. Je vidět, jak je moc slova důležitá. A žijeme taky v době hybridních válek, všechny dezinformace a konspirační bludy mají obrovský prostor.

Na druhou stranu je vidět, jak je moc slova důležitá, když lidé, kteří píší a mluví pravdu, jdou v mnoha zemích okamžitě do vězení. O to víc musíme být preciznější a nekompromisnější v tom, co děláme, říkáme a píšeme.

V roce 2019 jste dostala cenu Magnesia Litera za knihu Hodiny z olova. Tam je střetnutí s totalitním režimem docela dobře viditelné. V Číně jste několikrát byla a posbírala příběhy lidí, ze kterých vzniklo podhoubí pro tuhle knihu. Můžete uvést jeden příklad za všechny?

Témata pro mě nikdy nezačínají od stolu – že si sednu a rozhodnu se, že nějaké téma zpracuji. Čína začala úplnou náhodou, pak se to rozjelo a byla jsem tam s pauzami dva roky a potkala spoustu zajímavých lidí. Byl to pro mě ale nový druh totality. Když jsem tam byla poprvé v roce 2013, stal se tehdy prezidentem Si Ťin-pching, který se teď stává neomezeným diktátorem a je to brutální policejní stát.

Obálka knihy Hodiny z olova|foto:Nakladatelství Host Brno, Nakladatelství Host

Je to pro mě otázka nejen systému, ale hlavně emocionální rovina – jak tam ti lidé žijí, co to znamená pro rodiny, jednotlivce. Hraniční zážitek pro mě byl, když jsem potkala dívku, studentku medicíny, kterou jsem měla nesmírně ráda. 

Dlouho se mi pak neozývala a v roce 2016, když jsem se tam vrátila a ptala jsem se, co s ní je, řekli mi úplně normálně, že udělala naivní chybu. Po evropském vzoru napsala na internet dopis, který směřovala čínskému prezidentovi, jak by byla ráda, aby ten systém vypadal jinak a co vlastně demokracie znamená. Byla zatčena a ve vězení zemřela. Rodina se ani nedozvěděla jak, protože jim nevydali tělo.

Tady se lidé zabývají pseudoproblémy, žijí skutečně v klidné, blahobytné zemi. Samozřejmě je doba náročná, ale jsou země, kde jde lidem o život.

Její rodiče se pak rozvedli, protože matka nechtěla přijít o místo manažerky a dívky se zřekla – že nikdy neměla dceru, že porodila zrůdu. To byla přitom rodina, kde mohli mít jen jedno dítě. Tatínek se jí nezřekl, ale ztratil samozřejmě místo lékaře. Může pracovat v malém městě jako pomocný dělník a nesmí to místo opustit bez povolení.

To jsou mikrosituace, které okamžitě osvětlí ten systém. A moji přátelé na to zároveň reagovali, že je to něco běžného, normálního.

Chtěla jsem román napsat hlavně pro ně. Tady když byl ve vězení Václav Havel, nemohl jen tak zmizet ze světa. Tam jsou to tisíce a tisíce lidí. A chtěla jsem to napsat i jako varování pro nás. Jako kdyby nám stačil jenom ten blahobyt. Ale blahobyt bez demokracie a svobody projevu není k životu.

Váš hlas je apelativní a důležitý, ale ráda bych věděla, jaký je váš život. Jaké máte radosti, kam si chodíte odpočinout?

Můj život je takový uragán. V poslední době pořád cestuju a v Čechách jsem málo. Jsem takový James Bond s kufrem. Moje radosti jsou dvě políčka, kterým jsem se věnovala celý život, a jako kdybych je teď sklízela – to jsou moje dospělé děti a literatura. Dvě věci, které beru smrtelně vážně.

Moje radosti jsou citliví, vzdělaní, otevření přátelé napříč zeměmi. Je jedno, jaké mají náboženské přesvědčení, barvu kůže nebo gender, protože je důležité, jaký mají charakter, jací jsou to lidé. Jsou to nebojácní lidé. A radost je pro mě to, jak si navzájem pomáháme.

Teď zrovna pomáháme kamarádce v Afghánistánu, snažíme se ji odtamtud dostat. Tady se lidé zabývají pseudoproblémy, žijí skutečně v klidné, blahobytné zemi. Samozřejmě je doba náročná, ale jsou země, kde jde lidem o život.

A radost je pro mě také příroda, hudba, literatura. A to, že má moje literatura neuvěřitelný úspěch v zahraničí. Letos je to úplný uragán, Hodiny z olova vychází v 18 jazycích a chystají se další smlouvy, dokonce v jazycích jako je arménština a vietnamština.

Jak vypadá samota Radky Denemarkové? A proč psala knihu Hodiny z olova, jako kdyby byla její poslední? Poslechněte si celý rozhovor.