Knihy vám nikdo nevezme. Člověka ano, říká populární spisovatel Miloš Urban, kterému vyšla nová kniha

Děj svého nového románu Miloš Urban zasadil do Karlových Varů, do města, kde strávil velkou část svého života. A aby nic nezanedbal, vzal v rámci přípravy fotoaparát a do Karlových Varů se ještě před psaním románu vrátil.

„Že jdou Vary do háje, jsem věděl už delší dobu. Město nevzkvétá a není v dobré situaci, stačí mít foťák, umět se dívat a je vám z toho smutno,“ popisuje svůj dojem ze západočeského města. 

Možná proto není divu, že děj svého nového románu zasadil právě sem. „Negativní věci vás pak vedou k negativním myšlenkám. Od nich už je k mému způsobu vyjadřování v knihách velmi blízko, používám totiž často žánr thrilleru nebo hororu.“

Horory jako očkování

Démoni, čarodějnice a pohanské rituály: Filmové horory čerpají hrůzu z historických období

• Upravit
• Smazat

Divoká krajina, její obyvatelé žijící odloučeně od lidských sídel a tajuplné zlo, které proniká do jejich blízkosti. To jsou hlavní styčné body tří nových filmových hororů odehrávajících se v minulosti. V zádumčivých, plíživě hrozivých a pohansky fantaskních filmech řádí středověcí zabijáci démonů, duchové prérií Divokého západu i alpské čarodějnice.

Právě na lákavou strunu strachu Miloš Urban ve svých knihách brnká často. A čtenáři na to slyší. „Tenhle strach totiž není nic, co by nás ohrožovalo na životě nebo na zdraví. Je to spíš jako očkování. Když čtete horor, bojíte se za lidi, kteří v něm trpí.“

Strach ho prý fascinoval od dětství. Dodnes třeba vzpomíná na to, jak jako chlapec o samotě trávil dlouhé letní noci v rozpadajícím se domku po prarodičích a četl si hororové příběhy. 

„Nejhorší bylo, když jsem se jednou ráno probudil a zjistil, že křeslo u postele je plné polských zlotých, které tam předchozího večera nebyly. Pro tyhle věci nemáte vysvětlení a nikdy mít nebudete. Proto jsou v mých starších knihách nadpřirozené prvky, které nemají vysvětlení.“

Knihy vám nikdo nevezme

Oddělit od sebe postavy románů a sebe samotného dnes prý Miloš Urban dokáže bez problémů. Ještě před časem ale tak dobrý vztah ke svým literárním postavám neměl – prý jim záviděl, že žijí lepší život než on sám. 

„Když jsem psal Hastrmana nebo Sedmikostelí, což jsou možná mé nejlepší knihy, bylo mi jako člověku opravdu ouvej. Působilo to na mě jako velká psychoterapie, mohl jsem se vypsat z negativních pocitů, nedostatečnosti a proher. Pro literární umění je dobré, když autor trpí. Ale já už trpět nechci.“

Mám pocit, že už jsem napsal, co jsem potřeboval. A kdyby KAR byla má poslední kniha, nezlobil bych se.
Miloš Urban

Navíc ponoří-li se autor do psaní příliš, trpí pak jeho okolí. „Člověk, se kterým žijete, má pocit, že je sám. Přestože s ním sedíte u jednoho stolu. To je vražda všech normálních vztahů. Knihy jsou ale dobré v tom, že ty vám nikdy nevezme. Kdežto druhého člověka vám někdo vzít může.“