Dejvické divadlo slaví 30 let. „Občas mám pocit, že mě odtamtud ponesou nohama napřed,“ směje se zakladatelka

12. říjen 2022

Před 30 lety založila Eva Kejkrtová Měřičková Dejvické divadlo. 27 let ho i řídila. „Kvůli penězům to dělá málokdo, hodnota té práce je někde jinde. Ráno se probudíte a máte pocit, že děláte něco, co má smysl,“ popisuje svou práci. Původně vedl divadlo Jan Borna, v roce 1996 převzal pozici uměleckého šéfa Miroslav Krobot. Teď divadlo vede Martin Myšička. Jak se utvořil známý herecký soubor? A komu se říká Pažout a Horáček? Poslechněte si celý rozhovor.

Čím jste v roce 1996 získali Miroslava Krobota, že odešel z Národního divadla?

To je otázka, na kterou nedokážu odpovědět. Když jsme se ho zeptali, jestli by tam jeho ročník nechtěl hrát, řekl mi, že je to zajímavá nabídka. Za týden mi zavolal a řekl: „A nepotřebuješ i uměleckého šéfa?“

Čtěte také

Vůbec mě nenapadlo, abychom mu to nabídli. Byl v té době v Národním divadle, měl za sebou velmi úspěšnou inscenaci Rok na vsi, která byla oceňována. Nebyl důvod, proč by z Národního divadla odcházel.

Nebyla to naše prvotní nabídka, ale to, že sám navrhl, že by tam se svým ročníkem přišel, bylo něco úžasného. Během pár dní se vyřešilo prázdné divadlo a měli jsme další soubor a dalšího uměleckého šéfa.

První půlka hry Vraždy krále Gonzaga je zpověď herců, proč divadlo dělají, co od něj očekávají, jaká je realita. Překvapí diváka jejich výpovědi?

Řekla bych, že každý z herců řekne svůj skutečný příběh nebo cesty, jak se k divadlu dostal, co pro něj znamená. Každý si sám sepsal svůj pohled a je to samořejmě autobiografické, to, co tam říkají, je pravda. A to, o čem mluví, se jim naplňuje, proto to divadlo dělají.

Vám se to za 30 let naplnilo?

Celých třicet let jsem se budila s tím, že je skvělé dělat práci, která vás baví a kterou byste třeba dělala i jako koníčka. Je skvělé, když se to skloubí dohromady. A mně se to splnilo.

Ale když k tomu máte plat jako pokladní v obchodním řetezci…?

Myslím, že už jsme to teď přesáhli. Plat manažera divadla se sice neblíží manažerským platům, ale už se z toho dá žít.

Málokdo to ale dělá kvůli penězům. Hodnota té práce je někde úplně jinde. Ráno se probudíte s pocitem, že děláte něco, co má smysl. A nemusíte si říkat: „Jéžiš, zase do práce.“ Taky si to někdy řeknete, ne vždy se vám chce pracovat, ale víte, že to k něčemu je. A že to možná někomu přinese i něco dobrého.

A víte taky, že když je vám mizerně, že vám členové souboru a lidé okolo divadla pomůžou? Funguje to tak?

To funguje na 100 %. Divadlo má v sobě energii. I obecně – kolikrát když mám jít někam do divadla a nechce se mi, říkám si: „Který dělník z fabriky se chodí dívat, jak to dělají jinde?

A nakonec tam jdu a uvědomím si, že je to krásný svět. Kdybych šla každý večer do divadla, nemusím řečit jiné věci. Divadlo mě něčím osloví, dá mi impulz, mám o čem přemýšlet a je mi tam dobře, mezi lidmi. Divadlo je i lék.

Vypadá legrace v zákulisí Dejvického divadla stejně jako v seriálu Zkáza Dejvického divadla?

Je to hodně realistické. Je zajímavé, že věci, které vypadají jako reálné, si Mirek vymyslel. A věci, které mohou vypadat jako napsané, že je to přes čáru, jsou pravdivé. Musím říct, že seriál velmi odráží atmosféru, jak spolu lidé komunikují. Je to hodně realistický seriál, byť samozřejmě s velkou nadsázkou a humorem podaný.

Je pravda, že se z Dejvického divadla tak úplně neodchází?

Občas mám pocit, že mě odtamtud ponesou nohama napřed. Ale doufám, že odejdu po svých!

Jak divadlo získalo ze začátku svou reputaci? A čím to je, že je tak úspěšné? Poslechněte si celý rozhovor.

autoři: Lucie Výborná , agf

Související