Dáša čte Oldovi scénáře. Nakázala mu, aby v tomhle filmu hrál, prozrazuje o filmu Zahradníkův rok režisér Havelka

Co od filmu Zahradníkův rok čekat – tragédii, tragikomedii, komedii?

Neumím to žánrové pojmenovat. Během natáčení, hlavně během stříhání, jsme používali strašně moc pomocných slov, které nám měly určovat, co to vlastně je. Můžu tady vyjmenovat dvacet slov jako kafárna, Kniha Jobova, balada, western, tragikomedie a spousta dalších. Nevím, co to ve výsledku je.

Je to film vzniklý podle skutečné tragikomedie...

Ano. Ta skutečnost byla spíš tragická, ale ten ten obraz, který jsme z toho postupně extrahovali, ten si asi zachovává nějakou absurdní linku nebo linku absurdního humoru.

Ona ta informace o tom skutečném případu, podle kterého se natáčelo a který je známý i z českých médií, je skrytá víceméně až někde v závěrečných titulcích. Ale můžete přiblížit?

Byl to spíš odrazový můstek, nechtěli jsme to tím úplně rámovat, protože by to diváckou imaginaci rovnou tvarovalo a očekávání by bylo nějak nastavené. A to je téma, které mě hodně zajímá – že to tvaruje až ten samotný zážitek, proto je to až v závěru.

Čtěte také

Sám sebe beru jako prázdnou nádobu na to, co přijde, přiznává režisér Vlastníků Jiří Havelka

Byla to kauza asi v roce 2006, kdy zahradník René Mandys dostal nového souseda, protože měl své zahradnictví v blízkosti zámku, který byl prodán do soukromých rukou ruského majitele, což ale nikdo přesně nevěděl, protože za něj komunikovala česká realitní firma a český právník, a chtěl koupit postupně ostatní pozemky a René Mandys neviděl důvod, proč by to měl prodávat, i když ta nabídka byla finančně obrovsky výhodná.

No a začaly se mu dějí nepěkné věci. Sama ta kauza trvala velmi dlouho a postupně ji mapovala všechna média – ze začátku jenom pár, ale postupně to dosáhlo velkých rozměrů. My jsme byli u Reného Mandyse s Markem Hovorkou v době, kdy jsme si mysleli, že to bude třeba dokumentární film, a postupně se na to nabalovaly další příběhy a zkušenosti. Ono to hodně dlouho zrálo, ař je scénář dost útlý – má asi 15 stránek. 

Začaly se do toho promítat i jiné věci, který se děly okolo a které mě tam napadaly. A začalo se to vzdalovat víc do nějakých obrazů, dál od reality. 

Film tady ve Varech doprovodili Oldřich Kaiser a jeho žena Dáša Vokatá. Ta se divákům dokonce s úsměvem omluvila, že není herečka a že už nikdy se o to nebude pokoušet. Jak jste jí přemluvil k tomu, aby si vůbec zahrála ve vašem filmu?

Ona byla popravdě vedle Jirky Tučka, producenta, který se chopil toho scénáře, hlavní hybatelkou, protože Oldovi čte scénáře. Ona tento scénář přečetla, a prošel, vlastně mu to nakázala, aby v tom byl. A já jsem to s ní řešil po telefonu. Ona žije ve Vídni a už v tom telefonu už to, jak na to reagovala, jak to popisovala, co říkala, co v tom vidí a jaký by to mohlo být, tak bylo tak jako pro mě osvěžující normální zemitý, mimo umělecký, že mě to jako nadchlo. Říkal jsem si, že minimálně jí přítomnost přitom jako tomu mohla přinést nějakou kvalitu zásadní. A nakonec se z toho vyvinula i to, že tam skutečně hrála s Aldou.

Jaká byla příprava představení Očitý svědek? V čem bylo odbobí covidové pandemie unikátní? Poslechněte si celý rozhovor.