Při natáčení vidím jen mlhu a obrysy. Půlku štábu tak vůbec neznám, směje se Josefína Prachařová, představitelka nevidomé dívky v seriálu Ratolesti

Co vás na seriálu zaujalo, že jste řekli ano?

Tom: Seriál má podtitul Co nevíme o svých dětech, a právě tajemství dětí, co si říkat, co si neříkat, co by rodiče měli vědět, co by asi už nechtěli vědět, taková ta zeď mezi nimi a tenké hranice mě hodně zajímají.

Čtěte také

Česká televize natáčí v Táboře seriál Ratolesti, deset příběhů o tom, proč je těžké obstát při výchově dětí

V seriálu hraju kluka Honzu, který je na první pohled ideál syna. Je to vášnivý sportovec, dělá cyklokros, ve kterém je dobrý. Má už podepsanou smlouvu v Dortmundu. Prototyp syna, u kterého si rodiče řeknou, že se jim povedl. Pak se ale zjistí, že to tak úplně není, že Honza dělá i dost temné věci.

Josefína: Já hraju mladou studentku Lenku, která je strašně ambiciózní a cílevědomá. Zároveň je i talentová na všechny strany, protože hraje na klavír, na housle, plave, běhá... Má ale jedno specifikum, a to, že je nevidomá.

Scenárista Tomáš Feřtek stojí za seriálem Ochránce o školském ombudsmanovi. Kam nás zavede seriál Ratolesti?

Tom: Do maloměsta Tábor, a to proto, že maloměsta se vyznačují tím, že se tam zná každý s každým. Pro náš příběh je to zásadní, protože to, co já tam dělám, hraje velkou roli ve vztazích. Matouš Ruml hraje policistu a zároveň je to bratr mojí mámy Ani Geislerové. Je tam tedy vnitřní dilema, jak s tím nakládat. Plus Tábor je velké cykloměsto a cyklokros tam hraje podstatnou roli.

Čtěte také

Učitelé jsou hrdiny dnešního dne. Tlak na ně stoupá, říká scenárista seriálu Ochránce Matěj Podzimek

Režisér Michal Blaško prorazil nejenom v Česku, ale i v zahraničí filmem Oběť a minisérií Podezření. Byly třeba tyto jeho předcházející díla něco, proč jste usilovali o spolupráci?

Josefína: Určitě to byl jeden z důvodů. Když člověk ví, kdo to režíruje, vidí, co má za sebou a je mu jeho tvorba sympatická, je to určitě jeden z důvodů, proč do takového projektu jít.

Tom: Úplně souhlasím. Režisér je pro mě hlavní důvod, proč vzít nějaký projekt, je to víc než projekt samotný. Jeho minisérie Podezření byla první věc, kterou jsem tady na karlovarském filmovém festivalu viděl. Říkal jsem si: Kéž bych mohl někdy s takovým režisérem něco točit. 

Josefíno, postava Lenky je nevidomá. Je to skutečná postava. Vyprávěl vám o ní scenárista Tomáš Feřtek něco víc, nebo jste se s ní potkala?

Josefína: Já jsem se s ní potkala. Bylo to krásné setkání, protože celý příběh zní dost neuvěřitelně, když si uvědomíme, co všechno ona zvládala dělat, přestože to neměla doma vůbec snadné, a ještě měla tento hendikep. Takže když se potom s takovým člověkem potkáte, je to velká inspirace.

Čtěte také

Děti potřebují především informaci, v čem jsou dobré a v čem se mají zlepšit, říká odborník. Jak se dělá dobrá škola?

Tom: Sám Tomáš Feřtek, když psal scénář, nevěděl, jak to pak lidem obhájí, protože to skutečně zní neuvěřitelně. A jediné, na co přišel, bylo, že prostě bude muset říkat, že se to fakt může stát, že to je skutečně pravda...

Při natáčení nosíte čočky, přes které není vidět. Jaké to je?

Josefína: Ano, hraji s nimi od začátku seriálu. Jsou to bílé čočky, přes které vidím jenom mlhu nebo občas obrysy lidí, takže třeba půlku štábu vůbec neznám. Poprvé jsem plac viděla až po možná dvaceti odtočených dnech, kdy jsem se přišla podívat na natáčení bez čoček.

Tom: Bylo to moc vtipné, protože jsme potkali režiséra a já jsem řekl: Tak Josefíno, tohle je režisér, seznamte se...

Jak moc srdcovou záležitostí byl pro Tomase Seana Pšeničku film Amerikánka Viktora Tauše? Jaké bylo pro oba natáčení kriminálních seriálů v Chorvatsku? Poslechněte si celý rozhovor.