Stoupnout si do stopy Josefa Čapka není jednouchá věc. V původním díle cítím laskavost, říká autor knihy o pejskovi a kočičce Pavel Fara

Naším hostem je Pavel Fara, který se vydal na nejednoduchou cestu napsat nové Povídání o pejskovi a kočičce. Ta knížka vyšla, říkáte, díky vašim vnučkám, kterým jste četl ten původní artefakt a které se dožadovaly dalších vyprávění. To je PR té knížky, nebo fakt?

Čtěte také

Dětský entusiasmus vás úplně sebere, říká Roman Zach o natáčení pohádky Zrození alchymistky

Je to fakt, ale musím upřesnit dvě věci. První je množství vnuček, protože na začátku byla jenom jedna vnučka, teď už jich je samozřejmě víc. Ale úplně na začátku knížka vznikala vyprávěním mojí nejstarší vnučce, které je dneska devět, ale tenkrát jí byly necelé tři roky, když jsem jí to vyprávěl. A druhou věcí, kterou si dovolím upřesnit, je, že to není nové Povídání o pejskovi a kočičce.

Snažil jsem se tam hlasem dodat uvozovky.

Jmenuje se to Pohádkové výlety pejska a kočičky, ale samozřejmě je to inspirované původním dílem Josefa Čapka Povídání o pejskovi a kočičce.

Samozřejmě jste mohl vyhovět přání vnučky a napsat to jenom pro domácí účely, ale vy jste se rozhodl s tím jít do světa. Jak dlouho jste na to sbíral odvahu?

Pět let. 

A co na tom bylo nejtěžší?

Úplně nejtěžší asi bylo vědomí, že stoupnout si do stopy někoho tak slavného, jako byl Josef Čapek, prostě není jednoduchá věc. Vyžaduje to odhodlání a samozřejmě i prozkoumání toho, jestli si to vůbec můžu dovolit.

Vnímám tam takové dvě roviny, jednu právní, druhou etickou, řekl bych. Ta právní je v pohodě, protože 70 let po smrti autora jsou autorská práva volná. Ale vnímal jsem tam hlavně tu etickou rovinu, takže jsem se spojil s vnučkou Josefa Čapka, Kateřinou Dostálovou, a seznámil jsem ji s mým záměrem.

Co říkala? 

Čtěte také

Každý hlas, jiný živel. Rozhlasové pohádky jsou ideální pro rodiče, kteří se stydí číst, říká rozhlasový režisér Vrzák

Neříkala mi nic, psali jsme si. A napsala něco v tom smyslu, že autorská práva jsou volná, takže mi do toho nemá co mluvit. Nakonec spoustu autorů udělalo různá pokračování příběhu pejska a kočičky.

Zdůraznila mi, že by si přála, abych to nenazýval pokračováním, ale novým dílem, které bylo inspirované původním dílem Josefa Čapka, protože jeho původní dílo považuje za ukončenou záležitost.

Takže její přístup byl takový, řekněme, vlažnější.

Řekl bych, že je hodně srozumitelný a věcný, takže to, co mi napsala, respektuji a nikde nezmiňuji, že to je pokračování, ale je to něco, co bylo inspirováno původním dílem Josefa Čapka.

Vlídné vyprávění

Jak byste popsal způsob vyprávění, který zvolil Josef Čapek? 

Vlídný, srozumitelný a laskavý.

A do tohoto žánru jste se snažil vejít?

Vlastně jsem se ani moc nesnažil. Všechno souvisí s tím, jak ta knížka vznikala. Když stokrát přečtete, jak pejsek s kočičkou pekli dort, a potom vyprávíte nový příběh, tak ho vyprávíte v podobném stylu a v podobném rytmu.

Proč jste sáhl k tomu konceptu, že pejsek s kočičkou budou chodit de facto z pohádky do pohádky? 

Čtěte také

Pohádky sledují vývoj společnosti. Od chvíle, co se dostaly do masových médií, nesmějí nikoho urazit, vysvětluje folklorista

Když jste s malými dětmi, ať jsou to v mém případě vnučky, nebo jsou to vlastní děti, a jste s nimi večer v posteli, tak jim říkáte buď vyprávěcí pohádky, anebo čtecí pohádky.

Čtecí je daná – máte knížku a čtete. Vyprávěcí pohádka se tak nějak rodí za pochodu, takže to nebyl kalkul, že půjdou z pohádky do pohádky, ale rodilo se to jako vyprávěcí pohádky. A při vyprávění se stalo, že jsme se prostě zatoulali do jiné pohádky. Tím vyprávěním se to stalo a knížka vznikala.

Nositelem této historie je moje nejstarší vnučka Janička, které jsem to vyprávěl v předcovidovém období. Pak přišel covid a hlavně doba dvoutýdenní uzávěry, kdy jsme všichni zpitoměli. Někdo chodil běhat, někdo chodil za kamarády, někdo chlastal, a já jsem psal pohádky.

To, co jsem jí vyprávěl, jsem v těch 14 dnech dával na papír. Takto to vzniklo. Takže tam nebyl kalkul, jak ta pohádka bude vypadat, ale jak byla odvyprávěná, jsem ji jenom přepsal.

Mají v sobě něco, co dneska ve světě hodně schází, a to je taková laskavost, srozumitelnost, trpělivost.

Když nějakou pohádku čtete desetkrát, padesátkrát, stokrát, možná i víckrát a pak začnete psát Pohádkové výlety pejska a kočičky, co se dozvídáte o těch hlavních hrdinech? Jaký je pejsek a jaká je kočička vašima očima? 

Řekl bych, že v sobě mají něco, co dneska v našem světě hodně schází, a to je taková laskavost, srozumitelnost, trpělivost. Člověk jeden druhému může dát nějaké dárky, prachy, cokoliv, ale úplně to nejvíc, co můžete druhému dát, je všímavost, pozornost, svůj čas. Toto v tom cítím.

I v těch větách, kdy kočička tomu nešikovnému pejskovi říká „ještě tam bylo toto, toto a toto“ a „takto se to dělá“… Tam někde pod čarou je napsáno „mám tě tak ráda, že ti dám tu trpělivost a ten čas s vysvětlováním“. To tam cítím.

Jaké má Pavel Fara na knihu ohlasy? Proč měl problém najít nakladatele, který by ji vydal? A považuje se za všeuměla? Poslechněte si celý rozhovor!