Anna K: Koncertování je pro mě živá voda, fanoušci můj život

Nemyslím si, že je to pro mě nějak zvlášť těžké. S Tomášem to byl dlouhý proces vývoje, ale postupně jsme se naučili spolu fungovat – on už pak věděl, co se mi bude líbit, a co ne. A když se mi něco jen trochu líbilo a něco jiného ne, tak jsem to úplně bez skrupulí řekla. On už se mezitím přestal urážet a přestal používat věty typu „tak si to napiš sama“.

To se asi naposledy dělo u písničky Nelítám nízko někdy v roce 1999. Pak už se to ustálilo a zvykli jsme si na sebe. Ve finále mi dal často za pravdu – bylo to konstruktivní, a hlavně to byly moje písničky, které pak zpívám a prezentuju já, takže to muselo fungovat podle mě.

Čtěte také

„Pusťte nás na ně,“ říká Kodym. Kapela Lucie si ke čtyřicetinám nadělila velkolepou show

Tomáš je ale obrovský talent, většina věcí, co napsal, se mi strašně líbila. Jen ne všechno bylo pro mě – někdy to bylo třeba víc pro Kurtizány, pro jeho kapelu, protože to bylo dost tvrdé. A pak se občas stalo, že mi přinesl něco, co prý bylo pro Kurtizány, a já mu na to řekla: „Ne, to je moje, to je moc pop.“

Myslím si, že jsme se zkrátka naučili fungovat jako tandem. A když mi občas někdo z mladších autorů něco pošle, tak to se mnou má asi docela těžké – mám už svůj styl i představu.

Píseň o slzách, kterou pro tebe napsal Robert Kodym, je hodně osobní věc...

Všechny moje písničky jsou hodně osobní. Robert mě zná dobře. V té době jsme si hodně psali a mluvili i o dost intimních věcech – o mé nemoci a o tom, co jsem zrovna prožívala. Pamatuju si, že mi jednou zavolal a pustil mi písničku – měl mobil na klíně a pořád mu padal. A už tehdy z toho bylo cítit, že vzniká něco hodně blízkého.

Dokonce část textu vznikla z našich SMS zpráv. Procházela jsem tehdy těžkým obdobím, jednou jsem se u toho i rozplakala a pak jsem se mu za své slzy omlouvala. Nechtěla jsem ho tím zatěžovat.