Každý koncert hraju, jako by byl poslední. Vyšiluju jako blázen, směje se Petr Fiala z kapely Mňága a Žďorp. Jak vznikala nejnovější deska?

Chci se zaměřit na poslední desku, která vynesla Anděla. Jak se dělá 15. deska? To je hrozně vysoké číslo...

Čtěte také

iROZHLAS

Dvě sošky si z cen Anděl odnesl Michal Prokop, síň slávy se otevřela Lence Filipové. Bodovali i nováčci

Fór je v tom, že se k tomu dostaneš přes těch 14 předchozích desek. Kdybys měl rovnou točit tu patnáctou, to by nešlo. Máš za sebou celou tu dráhu, už tušíš, co tě čeká.

A nás natáčení této desky zastihlo v dobré formě; měli jsme v kapele nového kytaristu, bylo to 6 roků od poslední desky. Díky covidu a covidovému chaosu jsme na to měli hodně času. Podařilo se vybrat dobré písničky, napsat na poslední chvíli ještě dvě tři dobré.

Myslím, že všechno klaplo dobře a byli jsme rozhodnutí, když už jsme udělali v kapele takovou vážnou změnu – že musíš vyměnit člověka, který je tam skoro od začátku –, tak jsme chtěli dokázat nebo naznačit, že to nebylo jen tak z plezíru nebo že to nebyla nějaká žabomyší vnitrokapelní válka, ale že opravdu šlo o to, abychom takovou desku ještě udělali.

Když se na tu desku člověk podívá, tak co mi přijde též silné a sympatické, je, že tam není mnoho hostů. K některým se dostaneme. Není to proti módě, že člověk si často pozve hosty? Tady jich není moc, to byla strategie?

Čtěte také

Už si umím říct, co chci, a vydat se vlastní cestou. Pro nové album to platí naprosto, naznačuje zpěvačka Zaz

Strategie byla taková, že pokud máme udělat dobrou desku v nové sestavě, pojďme ji udělat dobrou a v nové sestavě. To znamená, že si natočíme i sbory, Kuba (Červinka, pozn. red.) kromě toho, že je kytarista, je i velice dobře vycepovaný trumpetista, takže jsme vytvořili s naším saxofonistou Jirkou Tibitanzlem a s Kubou dechovou sekci. Tibík nahrál všechny nástroje, na které umí, kterých je mraky, Kuba přidal trubku.

Já jsem měl domluvu sám se sebou, že na desce budou vystupovat pouze lidé, kteří se ve chvíli natáčení octnou ve studiu. Žádného hosta jsme neměli připraveného, nic.

Kdo jde kolem, více méně...

Kdo jde kolem, ano. Okolo šla třeba naše manažerka Verča Pevná a Karolína Kalandrová Karlíková, která provozuje to studio. Holky nám nazpívaly sbory. Pak Rasťo Uhrík, baskytarista z MIG 21, nahrával v horním studiu s kapelou Lanugo na basu a válel se tam kontrabas. A Rasťo pořád tak jako v dobrém bědoval: „Já si chcem zahrať na kontrabas a oni nechcú...“ A já říkám: „My chceme! My chceme!“

A dovršení všeho bylo, když jsme se vrátili z restaurace, tak na dvoře stál Adam „Kato“ Svatoš z Prago Union a já mu říkám: „Nevím, co tady děláš, ale musíš mi napsat druhou sloku do jedné písničky, moje unavená hlava už není schopná vyprdnout nic než nějaké klišé.“ Takže to napsal, a když to napsal, tak to i nazpíval.

Na první pohled by si člověk řekl, že jsou to dvě nesourodé osobnosti, ty a Kato. Ale na druhou stranu, když se nad tím zamyslím, tak máte strašně moc společného. Co tebe na něm baví a na té tvorbě Prago Union, ale možná i na té jeho poetice, která je výjimečná?

Sleduju ho už docela dlouho. Měli jsme ho i v Ladí neladí, když jsme dělali pořad. Jeho desku Dezorient Express mám fakt strašně rád. Spíš než za hip hop to považuju za normální písničky, které mají často refrén, a jediná paradoxní věc, která mi tam trošku koliduje, že to je fakt moc dobré, moc chytré.

Prago Union, Kato|foto:René Volfík, iROZHLAS.cz

Chodím na jejich koncerty a je tam tolik chytrých věcí, že když to pochytáš, tak po osmé písničce máš hlavu jak pátrací balón. Je to strašně dobré, poctivé a nepřetržitě kvalitní. Považuju ho za jednoho z nejlepších textařů, co tady kdy byl.

Vy hrajete celý květen a červen...

I červenec, srpen...

Baví vás to ještě pořád takhle intenzivně hrát?

Samozřejmě že nás to baví. Dokonce mám takový model, že hraju každý koncert, jako kdyby byl poslední. Vyšiluju jako blázen, protože by mě hrozně trápilo, kdyby ten poslední koncert byl nějaký unylý a někdo by řekl: „No, už na tom posledním koncertě to bylo takové jako divné...“ (směje se)

Když vybíráte místa, je to spíš ta komorní záležitost, nebo když má člověk Anděla, už chce velký prostor?

Jsme kapela, která potřebuje vidět na  lidi, pro které hraje. Když je sál mezi 300 a 800 lidí, to je pro nás akorát. Velké koncerty si užíváme na festivalech.

Čtěte také

„Čumět na stromy a poslouchat ptáčky.“ Petr Fiala z Mňágy a Žďorp na své roubence oceňuje hlavně svobodu a klid

Třeba když budeme mít příští rok 40 a budeme to lehce slavit, tak jsme se shodli na tom, že než dělat nějaký mega strašlivý, obří koncert, který pak proběhne a ty ho většinou prožiješ v nějakém polostresu, kdy se děsíš toho, aby se nic nestalo, tak místo toho jsme zvolili 4 koncerty za sebou v Lucerna Music Baru, kde pokaždé zahrajeme něco jiného, s předkapelou, která k tomu nějak patří.

A tam když máš v sále tisíc lidí, pořád ještě vidíš na toho posledního vzadu a můžeš s ním mít kontakt. Myslím, že tohle se nám za celou dobu osvědčilo – myslet na ty lidi, kteří na to chodí. A hrát někde obrovský koncert je samozřejmě pro ego velice dobré, ale ego se časem strašně zmenšuje.

Fakt? Že tam není ta touha říct si: Tak já dobydu tu velkou vysočanskou halu nebo ten fotbalový stadion ve Vršovicích...?

Tak to mě fakt vůbec netrápí.

Jak Petr Fiala vzpomíná na film, který kapela natočila s režisérem Petrem Zelenkou v roce 1996? Jak se do kapely dostal kytarista Jakub Červinka? A jak moc je deska Hoříš? Hořím! osobní? Poslechněte si celý rozhovor.