Kubánci vám chtějí sdělit celý svůj příběh. Knížka mohla mít třeba 700 stránek, říká autor cestopisu roku Eduard Freisler

Co má název Kubánské tango v rytmu blues říct?

Ten název je dost přímočarý. To tango je o tom, že Kubánci 70 let tancují s Fidelem Castrem a tancují samozřejmě v rytmu, který je depresivní, protože diktatura tam trvá takovou dobu a ti lidé už opravdu 70 let trpí vším možným nedostatkem a represí.

Měnil se v průběhu let ten rytmus? Byl třeba dřív skotačivější?

Myslím si, že je depresivnější, pomalejší a život je tam opravdu takový upachtěný. Před 14 dny jsem tam byl naposledy a v tak strašidelném stavu jsem Kubu nikdy neviděl.

Ke Kubě se určitě ještě vrátíme. Kým pro tebe jsou Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund? 

Čtěte také

Cestopisem roku je Freislerovo Kubánské tango v rytmu blues. Knihovnám vládne Ladislav Zibura

Byli pro mě okno do úplně jiného světa. Jsem Husákovo dítě, takže jsem je hltal, protože jsem si myslel, že se nanejvýš dostanu do tehdejší Německé spolkové republiky, a oni jezdili do Afriky, do Jižní Ameriky a do takových končin, že pro mě ten svět objevovali. A myslím, že ve mně zapálili touhu to třeba někdy vidět. Nebo ve mně spíš, protože jsem tušil, že se tam asi nedostanu, zapálili nějakou fantazii.

Jezdil jsem tam v různých rolích – jako novinář, humanitární pracovník, cestovatel, turista, v jedné chvíli jako manžel…

Jak moc práce bylo za tou poslední knížkou, za kterou jsi teď byl oceněn?

Ta knížka má nějakých 260 stránek a mohla mít třeba 700, protože jsem těch příběhů měl hodně. Jezdím tam 25 let a jezdil jsem tam v různých rolích – jako novinář, humanitární pracovník, cestovatel, turista, v jedné chvíli jako manžel, protože jsem určitou dobu žil s kubánskou ženou… Takže jsem těch příběhů měl nashromážděných hrozně moc a musel jsem si prakticky vybírat.

Ale pro mě bylo největším kouzlem to, že jsem ve sklepě objevil svoje staré deníky někdy z roku 2003, 2005, kde jsem měl naškrábané nějaké poznámky. A to mi tak osvěžilo paměť, že jsem si říkal, že to už můžu začít psát. Samozřejmě jsem musel taky čekat, protože jsem tam měl pořád členy rodiny nebo ex-rodiny a spoustu přátel a nechtěl jsem jim žádným stylem ublížit.

Setkání s pouličním výborem

Kdy jsi na Kubě byl poprvé?

Na přelomu tisíciletí. Myslím, že to je druhá nebo třetí kapitola. Teď abych se nepletl – je tam takový úvod, tak nikdy nevím, jestli je to první, druhá, třetí… A tam mě zaujal ten fakt, že jsem se seznámil s jedním Kubáncem, s kterým jsem zůstal čtvrt století ve styku.

Čtěte také

„S cestovkami nezažijete takové dobrodružství.“ Fotograf Hon se svou rodinou získal cenu za cestopis roku

Pozval mě na tzv. oslavu šéfa pouličního výboru, říká se jim CDR, Comités de Defensa de la Revolución. A jestli si na to starší generace vzpomene, my jsme také měli pouliční výbory. Tito lidé mimo jiné psali politické posudky na každého člena zóny, kterou CDR hlídají proti vnějšímu, ale i vnitřnímu nepříteli.

Ty politické posudky vám mohly samozřejmě zničit profesní kariéru nebo děti nemusely třeba studovat na škole, protože jste nechodil na nějaké socialistické brigády nebo jste kritizoval Fidela Castra nebo jste si pořídil druhou televizi… Ale taky se starali o úklid, o nějaké únikové plány před hurikány, očkovací kampaně. Měli těch úkolů spoustu, ale samozřejmě zničili bezpočet životů a někteří skončili ve vězení, na popravišti. A teď si představte, že musíte jít na jejich oslavu a poděkovat jim za to, že brání revoluci.

To znamená, pekl se dort, vařila se polívka, podávaly se ruce, tak tam jsem se poprvé setkal s prvním šéfem pouličního výboru, což byla stará paní v květovaných šatech, s brýlemi a drdolem. Byla taková drobná. A tak jsem si říkal, že jestli tato tady mává s životy… Byl tam jeden takový svalnatý boxer, který se vedle ní vizuálně úplně zmenšil. To byl můj první velký příběh z Kuby, který jsem si právě zapsal do jednoho z deníků.

Eduard Freisler|foto:Vladimír Kroc, Český rozhlas

Ona to dělala zřejmě z přesvědčení, ne z vypočítavosti.

Myslím si, že začátku to dělala určitě z přesvědčení. Samozřejmě si musíme uvědomit, že okolnosti Kuby byly tehdy trochu jiné. Teď si Kuba připomněla 65 let od zátoky Sviní, od bitvy, kdy se kubánsko-americký exil vylodil s podporou CIA na Kubě s tím, že svrhne Fidela Castra.

Oni Fidela a revoluci opravdu chtěli bránit, že budou po kolonialismu, po nějakých diktátorech a americkém vlivu nezávislí a suverénní a že ten Fidel, který se ještě neoznačoval za komunistu, udělá z Kuby novou společnost a všichni se tam budou mít dobře a podobně. Takže si myslím, že ho bránili a věřili tomu projektu opravdu ze srdce. Potom si myslím, že už se z toho spíš stalo prospěchářství a snaha být součástí elity.

Čtěte také

Zpravodaj v USA: Atentáty Trumpovi pomohly, lidé ho zbožňovali ještě víc. Teď má Amerika zatajený dech, co se bude dít

No a teď, když jsem je tam potkal a udělal jsem o tom jeden text, tak nadávají úplně stejně jako Kubánci: nemají jídlo, nemají peníze, nemají léky, žijí v ruinách, nikdo se už o ně nezajímá. Politické posudky teď už psát nemůžou, protože ta společnost se posunula čínskou cestou. To znamená, že člověk tam může bohatnout, může dokonce emigrovat, takže ideologicky už nemohou nic psát, jsou nerelevantní. 

Největší milionáři a největší podnikatelé jsou armádní špičky a komunisté u moci.

Jak takový systém nazvat?

No, myslím si, že to je samozřejmě pořád taková diktatura, vojenská junta. Ti největší milionáři a největší podnikatelé jsou armádní špičky a komunisté u moci.

Je o to těžší pro novináře ze svobodného světa se tam teď dostat, působit tam? Není to trošku rizikové? 

Tak rizikové to trochu je, ale každý vám řekne, že když přijdete na Kubu, tak i přesto, že ti lidé jsou hladoví, zoufalí, vás nikdy fyzicky nenapadnou, nikdy vám nenadávají. A i když vás neustále otravují, abyste jim dal pár peso nebo koupil mléko pro děti nebo jim třeba koupil prase – což je teď životní ambice, protože můžete mít chov prasat a buď prodat nějaké selátko, nebo mít sám maso –, tak jsou pořád uctiví a pořád je s nimi docela legrace.

Ale chci říct, že je to vlastně jednoduchá práce, protože k vám opravdu přistupují a chtějí vám sdělit veškerý svůj příběh a podělit se o bolesti a strádání.

Jak kubánský režim přistupuje k zahraničním novinářům? Co Eduarda Freislera přivedlo do Venezuely? A jak se od dob jeho studií proměnily Spojené státy? Poslechněte si celý rozhovor.