Robert Kodym: „Vzpomínky na devadesátky mám ostré.“ Keithu Richardsovi věnoval kytaru podepsanou Zappou

Teď přišli Rolling Stones s novým albem. Počítáš s tím, že v osmdesáti ještě budete křepčit na pódiu podobně jako Mick Jagger?

No jasně.

Slyšel jsi tu desku?

No jasně, Stouni přece. Natočili desku, tak jako už dlouho dlouho tak skvělou desku nenatočili. Fakt výborné písně, kvalitní písně, kvalitní texty.

Tebe s nimi vlastně pojí vzpomínka na koncert na Strahově, což je něco neopakovatelného. Vy jste tehdy jako Lucie hráli před nimi a myslím si, že to samo vydá vzpomínky na knihu.

Ano, bylo to nádherné. 130 tisíc lidí. Jsme si pěkně zapředkapelovali.

Čtěte také

„Muziku jsme brali stoprocentně vážně.“ Před 60 lety poprvé vystoupila kapela Rolling Stones

A kdyby se osmdesátníci přivalili třeba zase do Prahy, stáli byste o to si s nimi zase zahrát?

No já teda rozhodně. Myslím si, že všichni.

Tak možná byste si to mohli vyříkat s Keithem Richardsem, jak jsi mu věnoval gibsonku, kytaru, a on ti za to dal nebo poslal trsátko. Je to tak?

Ne, to takhle není. Já jsem Richardsovi věnoval svoji nejlepší kytaru, kterou jsem kdy měl: to byl první Gibson Les Paul Black Beauty z roku 1975. Ještě ta kytara byla zvláštní tím, že byla podepsaná od Franka Zappy na jeho posledním rockovém veřejném vystoupení v životě, což bylo v Praze. A ještě paradoxní bylo, že on Frank neměl fixu, vyryl to tam nožem. Takže zezadu přes tu kytaru bylo vyryto: Frank Zappa 1991.

No a bylo to nějak pár let potom, co tady Frank už nebyl, tak Keith Richards na něj vzpomínal trochu se slzou v oku. Já jsem netušil, že byli takoví přátelé. Měl z toho radost a myslím si, že se mu v jeho sbírce ta kytara asi neztratila.

Jo a ty jsi mluvil o těch trsátkách! Já jsem nepřinesl kytaru na výměnu. Já jsem byl hrozně nervózní z toho, že jsem věděl, že nás čeká setkání s Rolling Stones a s Václavem Havlem ještě potom. Tak jsem pořád přemýšlel, o co si řeknu a co bych od nich nasál. Pak jsem si řekl, že všichni akorát chtějí vysávat, tak já to udělám naopak, neřeknu si nic a dám mu ten nejlepší dárek, jaký můžu. A pak jsem dostal pár trsátek, to je pravda.

Čtěte také

Nechci, aby mi někdo vysvětloval text písní. Příběh si chci vytvořit sám, říká David Koller

Dotyk ohně

Když se tě ptali, která z tvých písní je tvoje nejoblíbenější, tak jsi hodně přemýšlel a pak jsi říkal, že možná Dotknu se ohně, protože to má takový příběh. Vyprávěl jsi, že jsi za komunistů pracoval v podzemí a přidával do kotle koks. Tuhle éru neznám. Kde to bylo?

Dá se říct, že těsně před pádem železné opony jsem vyhledával noční zaměstnání, abych se mohl přes den věnovat hudbě. A pracoval jsem jako topič a údržbář v motolském hotelu Golf, který je před tím, co je legendární motel Stop, o kterém zpívá Ivan Mládek písničku V motelu v Motole. A v neposlední řadě Karel Gott s textem Karla Šípa, ta píseň se jmenuje Poslední noc v motelu Stop. Tak tam, prosím, Karel s Ivanem zpívají ty písně a já tam patro pod nimi přehazuji koks do několika kotlů.

A zíráš do plamenů. A pak z toho byla písnička Dotknu se ohně. Jak s tím souvisela česneková pasta rozpuštěná ve vodě? Nebylo v té době na jídlo?

Kam ty na to chodíš? No jasně. Teď mi blesklo hlavou, že můj první honorář bylo 60 korun za vystoupení. No prostě byl hlad, byl veliký hlad a jediný, co v té kuchyni v tom motelu Stop nebylo v noci zamčené, byla veliká, pětilitrová láhev s česnekovou pastou.

Když se potom sovětským ohřívačem, ponorným vařičem, ta směs vody z vodovodu a té česnekové pasty rozpustí, tak je z toho fantastická česnečka a mladý topič může pokračovat v psaní textů a hudby.

Čtěte také

Koller: Za totality nebyla žádná moje kapela zakázaná, ale skoro každá byla trochu před zákazem

A potom bude mít po 40 letech co vyprávět v rádiu. Když se vracíme do té minulosti a zase ke knize Lucie: Fotografity, říkal jsi, že jsou tam fotky, o kterých jsi ani nevěděl, že existují. Objevil jsi třeba nějakou éru, kterou už jsi pozapomněl, když jste tu knížku dávali dohromady?

Asi ne. Já si právě hodně pamatuji věci z minulosti.

Jsi takový kronikář kapely?

V hlavě, ne že bych něco sepisoval. My se vlastně ale celým tím koncertem a oslavou výrazně vracíme do devadesátek, protože naše deska Černý kočky mokrý žáby měla, myslím největší prodeje, ale hlavně největší ohlasy od fanoušků. A pak jsme ještě od Akademie populární hudby dostali ocenění, dostali jsme Anděla za nejlepší album dvacetiletí. Tak jsme si říkali, že na tom něco bude: když je člověk oceněný, tak se tomu věří daleko líp, než když je nedoceněn, že? A tak jsme si řekli, že to pořádně oslavíme a teď se nalézáme v těch devadesátkách.

O devadesátkách se říká to přísloví, že kdo si z nich něco pamatuje, tak je neprožil. Ale já jsem opakem, protože jsem kupodivu většinu 90. let strávil tak, že jsem se nedotkl alkoholu ani žádný lehké drogy, které v tom showbyznysu putovaly. Takže většina mých vzpomínek je hodně ostrých.

Když o tom mluvíš, tak pak sis to zase vynahradil. Ale teď už je to zase v pořádku.

Ano. Myslím, že to je takový ten příběh, že když má člověk sluhu, který mu dobře slouží, tak je spokojený. Ale když se ten věrný sluha začne pomalu chovat jako zlý pán, je jednoduché mu otevřít dveře a už ho k sobě nikdy nevpouštět.

Jak se stal Robert Kodym z anarchisty monarchistou, který spravuje zámek po generálu Laudonovi? Poslechněte si celý rozhovor vedený Vladimírem Krocem.