Rádio je domov, intimní prostor, říká Libor Bouček. Od dubna bude moderovat Hosta Radiožurnálu

8 fotografií

Kdo je to dnes moderátor?

LB: Je to prodloužená ruka, prodloužená pusa posluchače. Myslím si, že moderátor má být co nejlepší zprostředkovatel. A byť to může být zarážející, moderátor musí především umět naslouchat.

K čemu ty ses v životě promoderoval? Měl jsi nějaký cíl čili metu?

LB: Přiznávám se upřímně, že tím, že v Dismanově souboru jsem nebyl schopen nic zahrát, nebyl jsem schopen nějak excelentně intonovat, tak mi zbylo to, co je podle mě ta čirá náplň – a to je mikrofon, schopnost se ptát. A vždycky od těch dvanácti let do devatenácti, kdy jsem tady byl skoro každý den, jsem obdivoval práci vás, zkušenějších kolegů, a možnost využít fantazii mikrofonu. A říkal jsem si, že by bylo fajn to dělat.

Čtěte také

Hlas jsem zdědil po otci. Bez rozechvění nestojí výkon za nic, ohlíží se za kariérou hlasatele Jan Rosák

Pak to byla dlouhou dobu brigáda k vysoké škole a teprve někdy ve třiceti jsem uvěřil tomu, že se tím fakt můžu stoprocentně živit. A to jsem uvěřil nejen já, ale zejména rodiče, kteří do těch třiceti říkali: A kdy už začneš dělat něco pořádného?

A to rádio bylo v tobě pořád? I když si měl období, kdy jsi spolupracoval s takovými hvězdami, jako byl David Copperfield, potom jsi moderoval reality show VyVolené... To rádio bylo pořád někde tady vzadu?

LB: Já jsem součástí rádia byl. V rádiu jsem moderoval, když to sečtu, 26 let. Ať už to bylo zde, anebo to byla komerční sféra. Rádio tam bylo vždycky. Navíc jsem to vnímal, že to je ten pocit domova, že i když člověk dělal ty velké projekty, tak rádio tam bylo vždycky, protože je to nějaký domov.

Je to míň okázalé než televize, daleko intimnější, člověk si vybavuje toho člověka, který nás teď poslouchá, ať už je na cestě nebo je někde v kanceláři... Takže to mě vždycky lákalo. A myslím si, že v tom je rádio obecně nenahraditelné, v té intimnosti.

Jak sis hledal výraz před kamerou a před mikrofonem?

Čtěte také

V pubertě jsem byl posedlý rozhlasem. Místo tajemství žen jsem odhaloval tajemství mikrofonu, vzpomíná Libor Bouček

LB: Nehledal. Na začátku televizní kariéry jsem si říkal, coby člověk zkušený z rozhlasu, že slova dokážou nahradit úplně všechno a že je jedno, jak vypadám, že to v uvozovkách „okecám“. Takže jsem ten výraz nehledal. Až potom jsem pochopil, že televize je záležitost audiovizuální a že ten vzhled i ten pohled musí být lepší.

Tak už se na sebe nekoukám, ale snažím se oprostit od toho, že je člověk moderátor. Protože to je asi jeden z největších nešvarů mnoha lidí a začínajících moderátorů, že si přepnou v hlavě: Tak co by ten moderátor, třeba ten Jan Pokorný, asi tak řekl? A potom imitují toho moderátora, kterého viděli. Když člověk toto ztratí a zjistí, že jakýkoli dialog ho má jenom zajímat a přirozeně se ptá tak, jako by se ptal posluchač nebo posluchačka, tak v tu chvíli je podle mě dobrý.

Jan Pokorný a Libor Bouček si během vysílání vyměnili roli hosta a moderátora|foto:Khalil Baalbaki, Český rozhlas

Hostem Radiožurnálu je stále Libor Bouček, ale my jsme moc rádi, že můžeme veřejně ve vysílání Radiožurnálu říct, že Libor Bouček se od této chvíle stává naším novým kolegou, tedy moderátorem Radiožurnálu. Libore, děkujeme za to a moc si toho vážíme, že jsi naši nabídku přijal!

LB: Já děkuji strašně moc, protože když mi bylo třináct čtrnáct, tak jsem si říkal, že by to byla věc, která by se mi strašně líbila. Být tady ve společnosti tvojí a být v této budově je pro mě strašně magické a kouzelné. A říkám si, že mám radost já i rodiče. Je to fakt hrozně hezké. A hlavně dynamické médium, jako je Radiožurnál, má jednu výhodu – že tady bude, i když my tady nebudeme.

My si před ušima posluchaček a posluchačů teď s Liborem Boučkem vyměníme místa. Z moderátora se stává host – moderátor Libor Bouček!

Libor Bouček

A hostem Radiožurnálu Jan Pokorný! Čtyřicet dva let je jeho hlas spjat s Českým rozhlasem, respektive i s rozhlasem československým. Byl u všeho zásadního, co se dělo kolem nás, všech zásadních společenských momentů. A kdybych měl coby nadšený posluchač charakterizovat jeho projev, tak z toho vždycky přicházela lehkost. A i když třeba výsledky voleb anebo situace kolem nás zněly kriticky, tak ta lehkost a nadhled jako by dodávaly nám, nebo mně osobně, ten pocit, že to nevadí, že i kdyby bylo blbě, tak se to časem změní. 

Co s tebou udělá ten pocit, že existenci celého Česka od toho 1. ledna roku 1993 jsi spjat s jednou stanicí a že jsi celou dobu měl možnost zprostředkovávat vše, co se v naší mladé hrdé zemi odehrávalo?

Libor Bouček je od dubna novou tváří Radiožurnálu|foto:Khalil Baalbaki, Český rozhlas

JP: Ten pocit je úžasný, těžko přenositelný, obtížně sdělitelný. Někdy se tak trochu lekám, jestli nejsem jenom takový rozhlasový pecivál. Jestli jsem tady těch 42 let nezůstal, protože se mi nechtělo přijímat nějaké jiné nabídky, nechtělo se mi riskovat tu moderátorskou kariéru.

A chtělo se ti?

JP: Chtělo se mi, když jsem bral trochu ten moderátorský rozum, tak jsem si říkal, že bych taky měl být v té televizi. Takže pár nabídek jsem přijal. Ale i když jsem chodil do Československé televize, byl jsem oběma nohama tady. Protože ten genius loci Českého rozhlasu, ta atmosféra tady, ať už bylo vedení takové nebo makové, tak nikdy to ten fundament nepřebilo. Pro mě je tohle fakt takový ten chlapecký pokojíček

Když se vrátím do 90. let, když to budu datovat od vzniku republiky, co je pořád stejné? Co je DNA Radiožurnálu, obecně Českého rozhlasu? Co platilo v roce 1993 a platí i v roce 2026?

JP: Jednoznačně důvěryhodnost, kterou si ten rozhlas velmi tvrdě odpracoval a velmi si ji hlídá, protože zejména v této době je pro něj strašně důležitá. A ona začala už po tom roce 1989 všemi těmi změnami, kdy se rozhlas naučil v případě zpravodajství moderní, věrohodnou, objektivní žurnalistiku a u té zůstal.

Čtěte také

Když jsme u mikrofonu, zapomeneme na strádání, shodují se moderátoři Misařová a Pokorný. Co je rozhlasový bůh?

Má perfektně propracovaný kodex Českého rozhlasu. Ono se řekne, že je to kus papíru, ale když si ho někdo přečte, je to dokument, který nás chrání, protože nám říká, co můžeme a co nemůžeme. Samozřejmě svobodomyslný novinář se nad tím může pozastavit a pohrdavě říct: „Ale je svoboda slova, já si můžu říkat, co chci.“ A my mu říkáme: „Kamaráde, nemůžeš. Tady jsou jasná pravidla.“ A v tom je Radiožurnál a Český rozhlas Plus ve zpravodajství unikátní. Protože kromě dalších médií, která mají takový kodex, tak hraje podle transparentních pravidel. To je strašně důležité.

Děkuji mnohokrát za to, že jsem dnes mohl být první polovinu v Hostu Radiožurnálu tím hostem a tu druhou polovinu dělat to, co se budu pokoušet dělat co nejlépe od 7. dubna. Strašně se na to těším a vážím si reakcí, které přišly od posluchačů a posluchaček, a pokusím se dodržet to, co Radiožurnál dělá těch několik desítek let. Prvním mým hostem, alespoň polovičním, byl Jan Pokorný. 

Podle čeho se vybírají lidé, kteří budou Hosty Radiožurnálu? Co se stane ve chvíli, kdy host na poslední chvíli do studia nedorazí? A co má Libor Bouček nejraději na O2 Aréně? Poslechněte si celý rozhovor.