Hlas jsem zdědil po otci. Bez rozechvění nestojí výkon za nic, ohlíží se za kariérou hlasatele Jan Rosák
„Aby jeho projev k něčemu vypadal, musí přestat toho moderátora nebo hlasatele hrát jako roli. Musí se jím stát, musí jím být,“ říká Jan Rosák, který už 53 let „trpí diagnózou“ rozhlasového moderátora. Působí mu lechtání v břiše, bez kterého by to prý nešlo dělat. „Jinak by ten výkon nestál za nic. Ta zodpovědnost dělá to rozechvění,“ vysvětluje hlasatel a majitel zvučného témbru. Jaké byly jeho začátky na vlnách vysílání? A jak se stalo, že mu jeho otec málem sebral kšeft?
S čím jsi tehdy do rozhlasu nastoupil? Co sis představoval?
Že to bude takové zajímavé dobrodružství. V podstatě jsem tam byl doporučen kamarádem, se kterým jsme dělali takové studentské divadélko v suterénu. A on mi říkal: člověče, to je docela fajn, to je sranda. Něco tam žvaníš do rozhlasu a jsou tam za to prachy, a tak.
Čtěte také
Ne že bych tam šel úplně kvůli penězům, i když jsem měl víc, než na sanitce, kde jsem do té doby dělal. Spíš opravdu to dobrodružství. Tak jsem si říkal, to je zajímavé, já tam budu něco říkat a uslyší mě celý národ – protože si člověk domýšlivě myslí, že ho opravdu v tu chvilku poslouchají úplně všichni lidi v pozoru. Není to tak, to pozná za chvilku. Ale s tím pocitem tam člověk přichází. Brzy jsem se ho samozřejmě musel vzdát.
Já teď mluvím s člověkem, který na gymnáziu o přestávce vyhodil obraz Antonína Novotného z okna, na vojně vytrvale remcal a vysílal do sítě hnusné telegramy. Mám si myslet, že v rozhlase se dělo v těch začátcích něco jiného?
Myslím si, že někteří moji kolegové by ti to možná potvrdili. Já jsem byl vždy takový zlobil, ten remcal na mě myslím docela sedí. Ne že bych neuznával autority, ale neuznával jsem autority, o kterých jsem pochyboval, že jsou autority. Čili proti těm jsem se stavěl a vždy jsem nějakým způsobem švejkoval. V rozhlase to určitě nebylo jinak.
„Jak ti zobák narostl“
Máme tady oddělení hlasového vzdělávání a tam se hovoří pouze o třech legendárních témbrech, které přišly do rádia, mohly si vzít ten list a mohly číst rovnou – nikdo je nic učit nemusel. Mezi nimi byl i jistý Jan Rosák.
Opravdu?
Vážně. Říkali, že ty ses v podstatě nemusel učit vůbec nic. Tento hlas, ten témbr, to se nějak vyvíjelo, už ses s ním narodil, nebo po někom zdědil?
Čtěte také
Asi pravděpodobně zdědil. Řeknu komickou příhodu. Jednoho krásného dne jsem přišel domů, to jsem bydlel ještě s rodiči, a táta, který byl v té době už důchodu, mi povídá: před chvilkou ti někdo volal, jsem to zvedl, oni si mysleli, že jsi to ty, tak jsem málem ten kšeft vzal.
Takže my jsme měli opravdu hodně podobné hlasy. Táta byl fešák nejenom tím hlasem, on byl fešák i vzhledem. Vypadal trochu jako Jean Gabin nebo Vittorio de Sica, také měl velký úspěch mezi ženami. Žil takovým trochu bohémským životem, což se mi vždy moc líbilo, tak jsem se ho snažil trošičku napodobovat.
Ale s tím hlasem: já si myslím, že mi to asi bylo dáno. To bylo někdy ještě na gymnáziu, bylo mi 17 let, když jsme právě dělali divadélko. Přišel tam nějaký asistent režiséra a vyzval nás, jestli nechceme na výběr na nějaký film – tehdy se tomu ještě neříkalo casting. No, nevybrali mě, ale když jsem odcházel, tak mi režisér, který výběr dělal, říkal: člověče, máte zajímavý hlas. Vy byste mohl dělat hlasatele v rozhlase. Tak jsem si na to potom toho 1. března 1971 vzpomněl.
Já mám pocit, že tobě kdyby dali cokoli, tak ty budeš číst a nemusíš na to ani myslet.
Já ti mám pocit, že v tomto bych asi problém opravdu neměl. Víš, v čem byl trošku problém? Myslím si, že se s tím musí srovnat každý, kdo má zájem, aby jeho projev k něčemu vypadal: musí přestat toho moderátora, nebo toho spíkra, toho hlasatele hrát jako roli.
Čtěte také
Musí se jím stát, musí jím být. To znamená, že musí začít mluvit, jak moje babička z Hané říkala, jak ti zobák narostl. Když jsem se k tomu propracoval, tak si myslím, že už jsem měl vyhráno.
To znamená, že tam na začátku byla ještě tréma?
No, víš, že ano? Úplně ta svazující tréma ne, ale ostych, takové rozechvění. Ale já si myslím, Lucko, že ho máš taky, že máš to rozechvění vždy, když vystupuješ na scénu nebo přistupuješ k mikrofonu.
Takové lehké lechtání kolem žaludku tam být musí, protože jinak by ten výkon nestál za nic. Ta zodpovědnost ti dělá to rozechvění.
Kudy vedly dál cesty Jana Rosáka rozhlasem? A narazil v něm někdy na problém, že by něco nedokázal vyslovit? Poslechněte si celý rozhovor.
Související
-
Vlny a skutečnost. Jak vysílal Československý rozhlas na konci 60. let?
Bylo to tak, jak se to stalo ve filmu? Možná to napadne i vás po zhlédnutí snímku Vlny. Poslouchejte seriál Radiožurnálu o tom, co co je vlastně předobrazem Mádlova filmu.
-
Etno-gastro-folk, Večerní Brno či darování krve. Jaké fenomény brněnský rozhlas za 100 let vyplodil?
Díky brněnskému studiu vzniklo mnoho pozoruhodností, zhudebnili tu například recepty ze šunky a vajec. Brněnský rozhlas stál také u zrodu satirického divadla Večerní Brno.
-
Psát pro rozhlas je jako mít cukrovku a jít do cukrárny, směje se Jarchovský. Napsal hru Olmerka
„Dobrosrdečnost”, tímto slovem charakterizují pamětníci zpěvačku Evu Olmerovou. Scenárista Petr Jarchovský o jazzové zpěvačce napsal třídílnou rozhlasovou sérii Olmerka.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.