V pubertě jsem byl posedlý rozhlasem. Místo tajemství žen jsem odhaloval tajemství mikrofonu, vzpomíná Libor Bouček

Co děláte dnes večer?

Čtěte také

V rádiu jsem mnohokrát přestřelil, ale mám dar sebereflexe, přiznává moderátor Evropy 2 Leoš Mareš

Dnes večer mířím do Archy+, kde bude galavečer, který připomene 90 let existence Dismanova rozhlasového dětského souboru.

To znamená, že uvidím spoustu souputníků a zároveň předchůdců i následovníků. A těším se na to, že uvidím novou generaci dětí, které mají podobné DNA a směřují k tomu, k čemu jsme směřovali my před desítkami a desítkami let.

K čemu jste směřoval vy před těmi desítkami a desítkami let?

Kdybych to měl shrnout, troufám si tvrdit, že k tomu, aby člověk byl slušným člověkem.

A povedlo se?

Těžko říct, to ukáže až čas, jestli se mi to povedlo. Jsou chvíle, kdy se to fakt nepovedlo. 

Posedlost Českým rozhlasem

Dobře, tak slušný člověk. Vám bylo ale tenkrát deset, že? Modifikovalo to třeba vaše pubertální výpady, že vás to sevřelo do něčeho ušlechtilejšího?

Čtěte také

Umíral jsem trémou, žádné čtecí zařízení tehdy nebylo, vzpomíná televizní hlasatel a rozhlasový moderátor Roman Víšek

Troufám si tvrdit, že mě to možná zachránilo, protože na vrcholu puberty, kdy se člověk snaží objevit leccos, jsem měl posedlost tím být součástí Českého rozhlasu. Snažil jsem se sem jakkoliv dostat, vysílat a být tady.

To znamená, že místo toho, abych se snažil odhalit třeba tajemství žen, jsem se snažil odhalit tajemství mikrofonu a odpoledního vysílání. Žil jsem touto utkvělou představou a díky tomu jsem neměl čas na nic jiného. A myslím, že ta puberta byla dobrá a je pro mě pořád nostalgické sem vstupovat.

Měl jsem třeba pořad ve 14:30 s kamarády, a to jsme si fakt vydobyli na generálním řediteli rozhlasu, že dal Dismančatům půlhodinu každý týden. To byl svátek a vyprávěl jsem to spolužákům na gymplu, kterým to bylo úplně jedno. Ale mě to v pubertě zachránilo, si myslím. 

Mě potěšilo z vaší dismančatovské historie, že se taky vztahujete k rodině Tlučhořových. Nedělal jste něco jako pokus o podobný žánr? 

Ano, to je pravda. Díky tomu, že jsme měli v souboru Karolínu Kaiserovou, tedy dceru Oldřicha Kaisera, jsme se v době, než přišli Tlučhořovi pod křídla rozhlasu, snažili dělat něco podobného. 

Kdy mají po tom, co tam nastoupí, Dismančata svoje první představení? Je to hned, za týden, za měsíc? 

Dá se říct, že velmi rychle. Za nás to bylo tak, že byla přípravka, to znamená, že nějakých čtyřicet dětí postoupilo do předkola, z toho se pak vybíralo a ta přípravka končila společným vystoupením, ze kterého se pak vybralo těch dvacet. A to je taky důležité – je podstatné pro dětský vývoj, že může přijít i to, že vás nevezmou.

Když člověk vstoupí do souboru, většinou se za půl roku objeví v nějaké inscenaci.

Mě vzali, takže jsem zažil to štěstí, ale je dobré zažívat i prohry. Takže rychle, za čtyři měsíce člověk hraje. A když pak vstoupí do souboru, většinou se za půl roku objeví v nějaké inscenaci v případě, kdy vedoucí souboru uzná, že je člověk talentovaný. Já jsem většinou pouze alternoval. 

Čtěte také

Detektiva nemůže hrát moderátor vědomostní soutěže, usmívá se nad svou hereckou kariérou Aleš Háma

Není malých rolí. 

No takto, já jsem jenom alternoval. Ale většinou hlavní role. Alternoval jsem velké role, ale nikdy jsem si nezahrál, což je dobře pro ta díla.

Tam byl ten Brundibár?

Ano, Brundibára jsem hrál. Myslím si, že díky tomu, že tam potřebovali někoho, kdo byl fyzicky odporný. Díky tomu jsem získal tu roli. Pěvecky to nešlo, ale opravdu jsem odpuzoval, takže Brundibára jsem si několikrát zahrál.

Příjemná brigáda

Jaké bylo vaše první rádio?

Logicky Dvojka, tam jsme začínali. Potom byla brigáda v roce 1996 tady ve sportovní redakci pod Mirkem Augustinem v době konání olympijských her v Atlantě.

Potkali jsme se tady?

Myslím si, že určitě. Akorát si to nebudete pamatovat, Brundibára byste si nevšiml. Byla to příjemná brigáda, v roce 1996 tady komentovat. Pak jsem nabízel svoje služby dál, že budu dělat cokoliv, ale nebyla vůle, tak jsem začal obcházet soukromá rádia. A teď jsem se zase vrátil sem, ale jako host. Neslibujte si od toho nic.

Už máte nohu mezi dveřmi a může se stát cokoliv. Mimochodem, jak řešíte, aby vás nebylo příliš?

Čtěte také

Zlatá éra Ypsilonky? Přes noc se stály fronty na lístky. Herecký soubor byl vůbec nejsilnější z divadel v republice, vzpomíná Martin Dejdar

Řešil jsem to hodně. Je to legitimní, ale člověk to nemá úplně ve svých rukou, protože nemá pod kontrolou reprízy pořadů. To vyprávěl Martin Dejdar před deseti lety, v roce 2015, když dělal kapitána Máme rádi Česko. Říkal: „To je hrozný, jak si furt lidi myslí, že točíme Comeback, a my už ho netočíme osm let.“

Repríza vytváří ten pocit, takže i kdyby člověk chtěl, tak to nemůže úplně kontrolovat. Ale já jsem si nakonec řekl, že je možná lepší to diverzifikovat a objevovat se v jiné poloze, aby lidi neviděli tu repetici. Kdybych dělal jenom jednu věc a byl moderátor jednoho pořadu, tak to bude komplikované. Snažím se být ve více polohách.

Proč je zábavné moderovat televizní soutěž? V čem tkví půvab pořadu Na lovu? Kudy by se měla dále ubírat kariérní dráha Ondřeje Sokola? A co pro Libora Boučka znamená být dobrým tátou? Poslechněte si celý rozhovor.