Umíral jsem trémou, žádné čtecí zařízení tehdy nebylo, vzpomíná televizní hlasatel a rozhlasový moderátor Roman Víšek

Jak do vypadalo, když u vás doma zazvonil telefon od Miloše Frýby, že jsi byl přijat?

Čtěte také

Býval jsem velký smíšek a brebta, ohlíží se za rozhlasovou kariérou herec Preiss, vítěz ankety Neviditelný herec století

Vzal jsem telefon, v té době ještě pevnou linku, a tam se ozvalo – dobrý den, tady je Miloš Frýba. Tehdy ikona, velmi populární televizní hlasatel. A já myslel, že si ze mě někdo ze školy dělá legraci. Tak říkám dobrý den, tady je Karel Gott, a ten telefon jsem položil. Za asi dvě minuty, naštěstí Miloš Frýba měl velkou trpělivost, se ozval telefon znovu. Ozval se opět Miloš Frýba a říkal: tak pane kolego, můžu už vám říkat kolego, protože se rozhodlo o tom, že jste zvítězil v konkurzu.

Tenkrát v tom konkurzu bylo několik stovek lidí, protože konkurzy na televizní hlasatele se v té době konaly jednou za čtyři roky. Bylo za úkol vybrat jednu blondýnku, jednu tmavovlásku, jednoho veselejšího muže a jednoho decentnějšího může. Nevím úplně, kam jsem spadal. No, nicméně se mi to povedlo ještě s Karlem Zajícem, Kateřinou Medunovou a myslím, že s Kateřinou Lojdovou.

A v úterý ráno jsi uváděl Petříkova dobrodružství…

Roman Víšek|foto:Roman Víšek, Český rozhlas

Dodnes si to hlášení pamatuji, když se rozsvítila červená a v monitoru jsi viděla sama sebe ve vysílání Československé televize, tak to byl moment, který se fakt nedá opakovat. To bylo maximum adrenalinu. Nebylo čtecí zařízení, musela sis všechno pamatovat z paměti. A všichni čekali a říkali si, co ten nový, jaký bude.

Takže na nás koukala celá televize, i na Slovensku, protože tenkrát ještě bylo Československo, takže bylo společné vysílání. No a televize, tenkrát to znamenalo 10 až 15 milionů diváků každý večer, což si myslím, že pro dnešní moderátory je to dneska nesplněný sen. Umíral jsem trémou.

A kdy z tebe tréma spadla?

Nikdy. Fakt nikdy. Člověk si začal být krapet jistější v některých situacích. Mám mimochodem daleko větší trému, když se něco jede na záznam, protože mám prostě pocit, že se to zastaví a pojede se všechno znova a budu všechny štvát, celý ten tým, že jsem něco zkazil.

Takže to živé vysílání je malinko pro mě jednodušší, ale ten nerv a tréma nezmizely nikdy. Možná v době, kdy jsme si vyrobili v televizi takové první čtecí zařízení, což byl drát ohnutý přes kameru a na tom byla napíchnutá obrovská čtvrtka. To jsme ale někde na konci 80. let.

A kdy jste dostali do hlasatelny čtecí zařízení?

Čtěte také

Sednete si před mikrofon, rozsvítí se červená a jste doma i po patnácti letech, vzpomíná hlasatelka Eva Mudrová na rok 1990

To bylo tak v polovině 90. let, ale já jsem vlastně v roce asi 97 nebo 98 z televizní hlasatelny odešel, takže jsem čtecí zařízení stihl jenom tak letmo. Byl to potom už úplně jiný druh práce, protože většina hlášení už nebyla živě, předtáčela se ještě s tím čtecím zařízením, takže už to nevyžadovalo takovou profesní výbavu.

Dřív služba spočívala v tom, že jsi měla třeba 20 vstupů, každý byl o něčem jiném, po 20 až 30 minutách jsme šli do živého vysílání a člověk byl fakt nastartovaný třeba 12 hodin. Potom už se všechno předtáčelo, vysílalo se to ze záznamů. Mimochodem, když se to vysílalo ze záznamu, tak začátky byly takové, že záznam se pořizoval tak trochu načerno, když jsi chtěla zdrhnout dřív ze služby.

Na jak humorné situace ve vysílání vzpomíná Roman Víšek? Poslechněte si celý rozhovor.