Zlatá éra Ypsilonky? Přes noc se stály fronty na lístky. Herecký soubor byl vůbec nejsilnější z divadel v republice, vzpomíná Martin Dejdar

Hraje tam Martin Dejdar, Jiří Lábus... kus tehdejší Ypsilonky.

Podstata filmu je představení Ypsilonky Amerika, které jsme měli premiérované v roce 1988 nebo 1989, bylo to těsně na přelomu. Po převratu jsem se hodně kamarádil s Láďou Michálkem. Jednou jsem ho vzal na představení, na Ameriku. A po představení jsme šli za roh do Vladislavovy ulice do Blatničky a tam jsme dlouho meditovali nad tím, co budeme dělat, a tam vznikl nápad natočit tu Ypsilonkovou Ameriku jako film. V podstatě proto je v Americe osmdesát procent obsazení z našeho divadelního představení z Ypsilonky.

Dnes ta vzpomínka na Ameriku bude vypadat jak?

Čtěte také

Martin Dejdar: V rámci korektnosti si dneska nejde dělat legraci z ničeho. Humor se ze světa vytrácí

Začne to ve čtyři hodiny v divadle, od šesti je nějaký mejdan a bude výstava Jaroslava Róny a jeho dekorací z toho filmu. To si myslím, že je jedna z naprosto výjimečných věcí vůbec v historii české kinematografie, co ten Jarda pro tu Ameriku vytvořil a jakým způsobem se to natáčelo.

Ještě k tomu bude výstava skupiny Lucie. Hrozně málo se ví, že písnička Amerika nebyla implantovaná do filmu, ale právě díky filmu vznikla, byla složená pro film. Je mezi pěti nejhranějšími skladbami skupiny Lucie, která příští rok oslaví 40 let svého trvání. Písnička vznikla – a já jsem u toho byl, jsem moc rád – v klubu Bunkr, když se to celé skládalo a dávalo dohromady. My jsme tam žili tak jako pohromadě i během dokončovaček Ameriky.

Byla to úžasná doba. V nitru se trošku považuju za duchovního otce toho filmu, tím pádem i toho hitu, protože to vzniklo díky té Ypsilonce, našemu představení a díky přátelství s Láďou Michálkem. Takže vždycky, když tu písničku slyším, tak mi to vyvolá ty úžasné vzpomínky na to, jak film vznikal.

Devadesátá léta, byla to zlatá éra Ypsilonky?

Určitě také, i když si myslím, že Ypsilonka měla zlatou éru od roku 1977, když z Liberce přišla do Prahy. Když jsem do Ypsilonky nastupoval v roce 1987, tedy ještě ve čtvrtém ročníku na DAMU, skutečně to byl asi vrchol toho divadla, který trval ještě několik let. Zažíval jsem, že se stály fronty na lístky přes noc ve Spálené ulici, lidi tam večer přišli, spali tam a kupovaly se lístky. V té době byl herecký soubor Ypsilonky myslím vůbec nejsilnější, jaký mělo nějaké divadlo v republice. Ani Činoherní klub, ani myslím Zábradlí nemělo tehdy tak silný a tak populární soubor, jako měla Ypsilonka.

Co odešlo z Janem Schmidem z Ypsilonky?

S Janem Schmidem odešel člověk a fenomén, který vymyslel nový druh divadla. To je přesně ta Ypsilonka. Druh divadla, který se do té doby nikdy nehrál, poetika, která neexistovala. Honza Schmid spojil výtvarno s hudbou a s divadlem geniálním způsobem.

Čtěte také

Do Ypsilonky mě vždycky táhla skvělá parta lidí, ohlíží se herec Vacek. Divadlo slaví šedesátiny

Naše představení třeba někdy nemusí být až tak dokonalá herecky, protože ne všichni, kteří tam jsou na jevišti, jsou vystudovaní herci, ale výsledek a spojení, určitá koláž různých druhů umění dohromady vycházela fantasticky. Přestavení byla dílem kolektivu. To, že to Honza Schmid napsal, dával dohromady, režíroval, znamenalo ale to, že se všichni do toho zapojí. Mirek Kořínek dělal muziku, vybíral ji, pak tam byli herci, kteří byli schopni představení svými nápady dotvořit, svým talentem obohatit.

Dobře si pamatuji, druhé nebo třetí přestavení byl Mozart v Praze. Jedno z nejúspěšnějších představení. Týden před premiérou jsme neměli druhou půlku. Ani napsanou. Nic nebylo. To vypadalo, že se to nikdy nebude hrát. Tam jsem pochopil to Ypsilonkovské rčení: „Co blbneš, vole, premiéra je až v půl osmý.“

V čem je podle Martina Dejdara síla rozhlasu? Jak vzpomíná na své moderátorské období v rádiu Golem? A co považuje za jeden ze svých největších úspěchů v dabingu? Poslechněte si celý rozhovor.