Plzeň máte za sebou. Jaký tam byl úvodní koncert šňůry?
Bylo to docela napínavé, protože to byl koncert po docela dlouhé době, a myslím, že jsem se potřebovala znovu trochu zorientovat na pódiu před publikem, které jsem delší dobu neviděla.
Velkou výhodou pro mě – a věřím, že i pro diváky – ale bylo, že se mnou jela moje skvělá kapela, se kterou jsem už docela sehraná. Mám pocit, že i kdybych to jakkoli pokazila, tak to oni dokážou zachránit. A měla jsem velkou radost i z toho, že jsme tam měli osvětlovače, takže to bylo i vizuálně krásně nasvícené.
A právě tento osvětlovač, který mě takhle slyšel a viděl úplně poprvé naživo, mi složil neuvěřitelnou poklonu, když řekl, že se mu strašně líbí, jak ty písničky zní. Znal mě jako zpěvačku s akordeonem, a překvapilo ho, že kapela není jen nějaký doprovod, ale že dohromady to je jeden ucelený zvuk. a to byl přesně můj záměr. Už když skladby vznikaly, jsem přemýšlela o tom, jak budou znít s kapelou.
Sen o růžích prý vznikl během dvou hodin?
Je to možné. Většinou moje písničky vznikají ve chvíli, kdy už ta emoce existuje a na jejím základě pak přijde nějaký námět – a v takovém případě to jde velmi rychle. A tehdy jsem se prostě probudila a už to tam bylo.
V téhle novince pro vás typický akordeon chybí. Je to velká výjimka?
Ano, vlastně si teď uvědomuji, že je to asi první píseň, ve které akordeon vůbec nezazní. Ale ne úplně – na posledním albu Láska, hlína, rýč jsem někdy akordeon nahradila hammondkami, které jsou svým zvukem akordeonu vlastně docela blízké. Takže i na tom albu je pár písní bez harmoniky. Tady je to ale už úplně jiný žánr než dřív.
Proč jste si kdysi jako svůj nástroj zvolila akordeon?
Bylo to určitě kvůli Radůze, protože jsem ji strašně obdivovala a v dětství jsem hodně zpívala její písně – když mi bylo asi osm, devět, deset, jedenáct let. Ten nástroj jsem si tehdy přála právě kvůli ní.
Přiznala jste, že nemáte velké hudební vzdělání. Jak vznikají často velmi originální aranže vašich písniček?
Aranže vznikají ve spolupráci s muzikanty, kterými se obklopuji. V hlavě mám vždycky nějakou docela konkrétní představu, kterou se pak svým trochu zmateným způsobem snažím vysvětlit muzikantům – a ti se ji snaží naplnit tím, že do toho zároveň vnášejí i vlastní nápady a originalitu.
Pak do toho vstupuje Honza Balcar, který je pro mě tak trochu jako zvukový mistr, možná i něco jako producent. Nakonec jsem se tam i sama napsala jako producentka, protože jsem ta „šéfová“, jak mi říkají. Ale Honza pak do aranží hodně zasahuje, řeší technické věci, které bych sama nezvládla. Zároveň nahrává většinu kytar. Je pro mě při tvorbě alb naprosto zásadním člověkem.
Deska Láska, hlína, rýč je konceptuální, vracíte se v ní k historii jednoho konkrétního vztahu. Co vás vede k tomu texty písniček na pódiu ještě dál vyprávět a vysvětlovat?
Asi takový trochu masochismus, ke kterému mám zjevně sklony. Příběh navíc propojuju i s jiným tématem, které je mi blízké – s cirkusem. Je to sice o jednom vztahu, ale zjistila jsem, že si vztahy jsou ve své podstatě dost podobné. Proto svůj příběh dávám i do souvislosti s dalšími existujícími příběhy velkých lásek.
Jak se dostáváte při koncertu do takového rozpoložení, kdy jste tyto ryze osobní a niterné písničky tvořila? Často asi máte úplně jinou náladu, ne?
Jakmile zazní první tón, okamžitě mě to vtáhne zpět do momentu, kdy ta píseň vznikala. Do příběhu se velmi snadno přenáším právě skrze hudbu. Myslím, že je to vlastně jediný způsob, jak můžu hrát – ať už v divadle, v kabaretu nebo v představení Rozladěné držky. Vždy mě tam znovu probudí hudba a pomůže mi zprostředkovat ty příběhy lidem.
Rozumím tomu správně, že ty příběhy znovu prožíváte? Není to hodně náročné, když jde o tak emotivní věci?
Je to tak. Já se od toho vlastně úplně neumím odpoutat. Nedokážu si vytvořit odstup. Ale možná je to právě to, co pak na lidi působí – že se se mnou mohou dojmout i zasmát, protože to působí autenticky a uvěřitelně, jako něco skutečného.
Asi se z toho jednou úplně „rozložím“, ale uvidíme, jak zvládnu ještě těch zbývajících patnáct zastávek turné.
