Mám mnoho tváří. A akordeon dýchá se mnou, vypráví muzikantka Havelková. Jak vzpomíná na čas u cirkusu?

Je těžké naučit se na akordeon?

Myslím si, že ano, protože jsem se na něj stále nenaučila. A trvá mi to už docela dlouho.Ale tím způsobem, jakým hraji, což znamená, že se jenom doprovázím, tak to těžké zas tak není.

Když jsem poslouchala vaši desku Korzetiér, kladla jsem si otázku, jak akordeonu poručit, aby zněl přesně tak, jak zpívám – v emocích, o ztracených láskách. Jak to sladit dohromady?

Čtěte také

Vystupuji sama s harmonikou, nic po vás nechce a je vám oddaná, vypráví zpěvačka Havelková

Fungujeme v takové zvláštní symbióze, ani nemusím akordeon nutit a formovat, dýchá se mnou. Návrat k akordeonu přinesl i to, že jsem začala písničky skládat, protože to začalo právě s tím akordeonem ožívat, že si nějak hrozně rozumíme. Je to takové splynutí, že to jde samo.

Jak vlastně vznikají vaše písničky?

Nejdřív přijde nějaký nápad, buď text, že spojím pár slov, vyjde z toho nějaký hezký verš a od toho se odpíchnu. Nebo mi naskočí melodie – jsem v nějaké emoci a začnu si broukat, najednou to tam skočí a začne na to pasovat vzniklý verš. Nebo něco nového.

Když vás vidím na jevišti s krásnýma nohama v síťovaných punčochách a harmonikou, tak mi to nepasuje s tou sympatickou, mladou, distingovanou ženou, která je tady se mnou…

Mám mnoho tváří, možná se ve mně pere i mnoho charakterů, proplouvám těmi rolemi, s těmi tvářemi. Vlastně nevím, tak nějak žiju v různých polohách, možná jsem trošku schizofrenní, to je také možnost.

Od 17 let jste zpívala s orchestrem Melody Makers Ondřeje Havelky. Kdo vás naučil dikci 20. let?

Za to můžou rodiče, oni prostě byli tou dobou posedlí, takže jsem v tom vyrůstala. Přestože jsem se narodila v roce 1997, vyrůstala jsem třeba v roce 1923. Takže to vychování mám, ale uvnitř jsem trochu větší ďábel, tak to ale asi bylo i v první republice, že to byli gentlemani, co pod saky a smokingy skrývali velká zvířata, až šelmy. Tak to jsem možná já. Samozřejmě tatínek, který mě do kapely přivzal, mě k tomu vedl. Ale měla jsem to nějak naposlouchané, nemusel mě v dikci příliš školit.

Popište život Rozálie u cirkusu. I když kdo viděl představení Rozladěné držky, tak asi leccos ví?

Rozálie Havelková na hudebních Cenách Anděl 2022|foto:JHPhoto/Česká editoriální fotografie, Profimedia

Tam je to podané v hodně abstraktní formě, ale je to v podstatě o tom mém příběhu a zážitku s cirkusem. Mít iluze o cirkusu je krásné, proto tam lidé chodí, je to vytržené z reality, snový svět. A čím víc je vzdálená moje vzpomínka na cirkus, tím víc na to vzpomínám jako zase na jinou podobu snu. Částečně je to strašně náročné, protože dva tři dny je to intenzivní práce – postavit, zbourat stan, tahání věcí v bahně, pak ve vedrech.

A pak tam jsou tři dny, kdy nemáte co dělat, takže to jsou neustálé kontrasty. Do toho je svět takový nostalgický. Cirkus zaparkovaný uprostřed náměstí hlučného města furt tvoří zvláštní oázu, kde se zastavil čas. Maringotky se sice připojí na elektřinu a vodu, ale jinak to jsou staré dřevěné maringotky bez internetu. A žijeme si tam do jisté míry život v nějakém jiném vesmíru. Svět se mění a cirkus zůstává, do jisté míry je furt stejný.

Kde nyní mohou diváci vidět kabaretní umělkyni Rozálii Havelkovou? A jaké jsou její další sny? Poslechněte si celý rozhovor.