Vystupuji sama s harmonikou, nic po vás nechce a je vám oddaná, vypráví zpěvačka Havelková

Mimo jiné zpíváte v Melody Makers. To je povinnost poslušné dcery?

To není povinnost, i když… S Melody Makers jsem vlastně vyrostla, začala jsem nejdřív s tátou tančit charleston, když jsem byla o dvě hlavy menší než on. A když jsem ho pak přerostla, tak jsem začala zpívat a naučila jsem se tam jevištní přítomnosti. Vyvíjí se to, mám tam čím dál více prostoru, písně si už můžu někdy i vybírat.

A ten žánr je vám blízký?

Je mi přirozený. Nebráním se mu, ale víc jsem se samozřejmě našla v těch šansonech.

Váš nedávno přestavený albový debut se jmenuje Korzetiér. To je kdo?

Korzetiér je ten, co vyrábí korzety, pro mě je to metaforou muže, lehkého citového vyděrače, který postupně utahuje šňůrky na korzetu. A pak nemůžete dýchat.

Čtěte také

Vladimír Javorský: Nové písně vymýšlím, než dojdu z metra domů. Muziku si užívám

Na tom albu samotném je 14 písniček. Kým jste se obklopila při natáčení?

No tak nejvíc mě obklopovala moje harmonika. A potom mi vypomohl i kontrabasista Petr Tichý, potom můj učitel na akordeon Michal Mihok. A vlastně celý to album jsme tvořili s Janem Balcarem, což je muzikant, aranžér, skvělý kytarista, takže tam je slyšet jeho kytara. Ale co se týká písně Sevilla, tak tam jsem oslovila vyloženě flamencového kytaristu, mladého nadějného Filipa Zubáka.

Je to důsledně autorská deska?

Je, až na jednu píseň, která je původně latinské bolero, které jsem přetextovala, pak je tam jedna ovlivněná, ale není to poznat. Ale jinak to jsou moje autorské věci, hudebně i textově.

Jaký máte vztah ke Španělsku? 

Myslím, že část mé duše žije ve Španělsku vlastně od malička, jak se objevují v mé životní cestě takové momenty, které mi dávají najevo, že bych tam měla být. A také tam často bývám. V sedmi letech jsem začala tančit flamenco, teď jsem po dlouhé době po covidu jela do Sevilly a byla jsem tam na tanečním kurzu. A nějak jsem si uvědomila, že už to asi stačilo, poprvé v životě jsem si řekla, že ty moje koncerty a písničky převládly a je to teď větší vášeň než flamenco, které dlouho vedlo.

V covidu, když jsme byly zavření na chalupě s rodinou, tak maminka objevila ve změti zpráv, že proti covidu pomáhá červené víno. Tak jsme od rána do večera museli povinně pít červené víno. A já v tom deliriu vzpomínala na bezstarostné horké léto v Seville. A vznikla píseň Sevilla.

Kdy jste k tahací harmonice přilnula?

No, opravdu jsem přilnula až před pár lety, když jsme začali zkoušet představení Rozladěné držky. Tehdy jsem se tomu začala věnovat víc. Díky mému učiteli Michalu Mihokovi jsem se v akordeonu začala rozvíjet víc, ale myslím si, že to je opravdu díky němu, protože on pochopil, jaký mám nehezký vztah k notám. Místo toho, abychom se učili stupnice, tak mi vysvětloval různé akordové principy rovnou na písničkách. Takže to je trošku jako s malým dítětem, ale fungovalo to a díky němu jsem se hodně posunula a k harmonice přilnula.

Jakým způsobem skládáte?

Skládal můj dědeček, hudební skladatel Svatopluk Havelka. Spíš tak tvořím, nechci, aby to znělo esotericky, ale písničky ke mně tak nějak přicházej.

Jakým způsobem nahrávky předvádíte na pódiu, máte za sebou kapelu, nebo hrajete sama?

Hraju sama. Album jsem chtěla mít co se týká aranží co nejjednodušší, protože mám ráda, když to, co lidé slyší na albu, slyší i na koncertě. A já chci vystupovat především s harmonikou, protože jsem už hrála v různých kapelách a největší radost je, když za sebou nemusíte vláčet muzikanty, kteří chtějí prachy a kšefty. Harmonika po vás nic nechce, je vám taková oddaná.

Čím Rozálii Havelkovou fascinuje Španělsko? A cítí se být víc herečkou, nebo zpěvačkou? Poslechněte si celý rozhovor.