Michal Prokop: Když jsem začínal, byl jsem arogantní a namyšlený vyznavač Rhythm and Blues. Pop jsem neuznával

Framus Five a v podstatě i vy slavíte letos 55 let za mikrofonem. Jak o tom přemýšlíte?

Nikdy v životě mě, ale asi ani nikoho z mých generačních kolegů nenapadlo, že budeme ještě po 55 letech nějak žít, hrát a třeba i natáčet desky. Nějak jsem o tom nikdy nepřemýšlel. Nikdy mě nenapadlo, že bigbíťák může být starej. Byli jsme mladí kluci a hráli jsme pro vrstevníky.

Michal Prokop|foto:Fotobanka Profimedia

Věk jsem začal reflektovat až po drohém comebacku, někdy v roce 2006, když jsme vydali desku Poprvé naposledy a najednou jsem zjistil, že mi je šedesát a že se najednou vracím na jeviště, kam jsem ani moc nechtěl. Bál jsem se, že na mě nikdo nečeká po té dlouhé 17leté pauze.

Na hudební scéně jsou docela časné rozchody kapel, drobné nebo větší řevnivosti... Mění se tohle s přibývajícím věkem?

Asi jo... Musím za sebe říct, že jsem tohle nikdy moc nepraktikoval, neměl jsem pocit, že by mi někdo vadil, s nějakou konkurencí... to určitě nebylo. Ale když si vzpomenu na dobu, kdy jsem začínal, byl jsem velmi arogantní, namyšlený vyznavač ortodoxního Rhythm and Blues. Nic jiného jsem moc nechtěl uznávat. Zpívat česky mi přišlo bylo pod úroveň. Já jsem vždycky cítil, že pravověrná hudba je jenom tato, ta moje.

Měl jsem dvě výjimky z tohoto arogantního odsudku, a to byla Marta Kubišová a Karel Černoch.
Michal Prokop

Klasický popík, to mě vůbec nebralo, kromě Semaforu, který mě kdysi ovlivnil. Měl jsem dvě výjimky z tohoto arogantního odsudku, a to byla Marta Kubišová, která už tenkrát zpívala tak, že jsem cítil, že je to něco jiného, a Karel Černoch, kterého do dneška považuju za asi vůbec nejnadanějšího zpěváka, který tady kdy za mikrofonem stál. Je mi moc líto, že po něm toho moc nezbylo. Je to dost škoda. Byl i dobrý autor, ale bohužel tak se ten život odehrál...

Čtěte také

Kolej Yesterday dodnes ovlivňuje mou kariéru, přiznává Michal Prokop. Chce natočit další desku

Čím myslíte, že to je? Malou průbojností?

Myslím, že to byl jeho životní příběh – zákaz, pak to odvolal... podepsala se na něm hrozně normalizace. Smutné na tom je, že lidi si ho spíš budou pamatovat z televizních skečů s Jirkou Wimmerem.

Nebo z Les Miserables v lepším případě.

Ano, tam samozřejmě. On byl skutečně pěvecky fantastický.

Ale když se vrátím zpátky, tenkrát jsme byli takhle arogantní, a nebyl jsem sám. V autobiografii Erica Claptona jsem si přečetl něco velmi podobného, tak jsem se trošku uklidnil. (usmívá se)

Ale vývoj postupně šel, začal jsem zpívat česky, protože jsem musel, tenkrát se už nedalo natáčet v angličtině. Nicméně dneska jsem hrozně rád, že to tak je, našel jsem nějakou novou parketu a tolerance vůči popíku je daleko větší. Myslím si, že jsem tolerantní člověk.

Nemůžu se zastavit, protože si myslím, že bez toho člověk chřadne a odejde.
Michal Prokop

Jak vnímáte ty odchody, které jsou teď kolem nás? Meky Žbirka odešel loni na podzim, teď Hana Zagorová, se kterou jste taky hrál.

Čtěte také

Muzika je vždy dar shůry, říkal zesnulý zpěvák David Stypka. Jeho alba před čtyřmi lety zatřásla českou hudební scénou

Není to nic veselého. Odchody jsou smutnou věcí, ale je to součást života. Tak je to zařízené. V mém věku, je mi 76, si musím klást otázky, jak dlouho mně to ještě Pánbůh umožní, abych na jeviště mohl vylézt a mohl normálně fungovat. Ale musím to dělat, dokud dýchám nebo dokud je to někdo ochoten poslouchat. Nemůžu se zastavit, protože si myslím, že bez toho člověk chřadne a odejde.

Plánuje Michal Prokop další hudební album? Jak se dostává k písňovým textům? Proč nazpíval píseň Voskovce a Wericha Svět naruby? Sleduje současnou hudební scénu? A jak vnímá své působení v politice? Poslechněte si celý rozhovor.