Kultivovanost první republiky, ale víc brutální, říká o svých písních Rozálie Havelková. Jak ji přijalo americké publikum?

V posledním rozhovoru jsme spolu rozebíraly vaše plány a vy jste mi říkala, že byste kromě desky ráda spolupracovala s novým cirkusem. Třeba s Losers Cirque Company, se kterými jste se zrovna v tu chvíli potkávala. Je už něco v procesu?

Naštěstí ne. Naštěstí se to nesplnilo (směje se).

Čtěte také

Mám mnoho tváří. A akordeon dýchá se mnou, vypráví muzikantka Havelková. Jak vzpomíná na čas u cirkusu?

Proč naštěstí?

No, protože to je přece mnohem lepší o něčem snít, než si to pak splnit, ne? (směje se) Ten sen se rozplyne a vy musíte rychle vymýšlet, o čem zase budete snít. Takže já jsem ráda, že to ještě neproběhlo a že to je ještě v oblacích.

Já jsem si právě říkala – protože vím, že jste v sedmnácti letech před maturitou utekla na rok k cirkusu –, jestli vám to třeba nechybí.

Já jsem si ten cirkus našla v tom, co dělám. Ten princip toho, že pořád kočuji z koncertu na koncert, vozím si s sebou ty krámy v podobě mé scénografie.

Vaše scénografie je akordeon, židlička…

A stoleček a ještě takové závěsy za mnou… A občas si vozím i papírové růže, to je v podstatě taková pojízdná střelnice. Takže si tak jako kočuji zatím po Česku. A vlastně jsem vyletěla i za moře – nebo za velkou louži, přesně řečeno. Měla jsem koncert i v Americe.

To bych chtěla v sedmadvaceti letech říct – že jsem měla koncert v Americe.

No, tak to já můžu (směje se). Bylo to v New Yorku a potom ve Filadelfii v takové menší kavárně. A potom, to se pochlubím, Lucie, v Kennedy Center ve Washingtonu, což je takový jejich asi nejznámější kulturní stánek.

Chápu, že tam přišli Češi, ale určitě tam byli i Američané. Jak nasáli to, co jste jim tam přišla prezentovat?

V New Yorku byli hodně Češi. A v tom Kennedy Center už jich bylo míň, tam už to bylo tak patnáct procent. To jsem si poprvé vyzkoušela, jestli to opravdu jde hrát pro takto mezinárodní publikum. A jo, nějak to nasáli, nějak to zpracovali, nevypískali mě. Dokonce byl přídavek.

Paradoxně se jim nakonec stejně nejvíc líbily ty české písničky, protože to vnímali jako něco orientálního, co tam nemají.

Já jsem totiž udělala ten program speciální, že si tam, myslím si, každá kultura něco našla. Byla tam francouzština, španělština, angličtina – některé svoje texty jsem přeložila s kamarádkou z Anglie do angličtiny – a hlavně tam žijí hodně latinos, takže ti ocenili zase tu španělštinu, ty rancheras, které jsem zpívala. Paradoxně se jim nakonec stejně nejvíc líbily ty české písničky, protože to vnímali jako něco orientálního, co tam nemají. Takže jsem jim přivezla kus jakéhosi našeho folkloru.

Dal by se nějak označit žánr, ve kterém vy se pohybujete?

Zkuste to!

Dobře, já to zkusím. Šanson, kabaret, burleska.

Burleska asi ne, já se tam nesvlíkám... 

Počkejte, v burlesce se nemusí svlékat. Já jsem kvůli vám studovala burlesku a dozvěděla jsem se, že burleska „je literární nebo hudebně dramatický žánr zábavy zobrazující komické a fraškovité příběhy se záměrem zlehčit realitu. K dosažení cíle autoři využívají prostředky varieté, kabaretu a striptýzu.“ Nemusíte dělat všechno, ale vy tam patříte.

Tak to je skvělé. To už mi opravdu chybí jen to svlíkání (směje se).

Čtěte také

Adam zpívá, já šeptám, usmívá se Ondřej Havelka. S Adamem Plachetkou nazpívali desku Nebe na zemi

Proto to neříkám, ale já jsem si to třeba pojmenovala takto. 

Co se týče té hudební stránky, tak ano, ale já k tomu ještě přidávám, že to je takový stand up, ty moje koncerty. Já se tam dost vnitřně odhaluji, vyprávím příběhy těch písniček a těch vztahů. Vysvětluji a shazuji ty poetické metafory, které se občas nějakou náhodou v těch písničkách objeví. Takže bych k tomu ještě přidala stand up.

Ta burleska i ty ostatní žánry, které jsem jmenovala, včetně kabaretu, jsou dvacátá třicátá léta, což dělá vlastně i váš tatínek, známý swingař. A já jsem si říkala: tak to je bezva, táta hraje pro továrníky a vy zpíváte dělníkům.

To je bezva! Ještě navíc ve fabrice, v divadle La Fabrika. (směje se)

Kulhá ten můj příměr, nebo ne?

Vlastně ne, řekla jste to hezky. Já jsem taková víc od rány. Myslím si, že to má pořád jistou kultivovanost – co tak slýchám z recenzí – té první republiky, ale je to asi víc brutální, o hodně víc brutální. V textech i v mém projevu mezi písničkami.

Kde se v její hudbě vzaly latinskoamerické vlivy? Proč skončila její modelingová kariéra? A jak vznikl nápad přijít na předávání cen Anděl v jutovém pytli? Poslechněte si celý rozhovor!