Na návštěvě v čumu. Jak se žije kočovníkům na ruském polárním severu?

9. únor 2019
Tradiční vysoké stany - čumy - v Jamalo-něněckém automním okruhu

Původní obyvatelé polárních oblastí se potýkají s nástrahami moderní doby, ale snaží se přitom zachovat svůj styl života, který se několik tisíc let neměnil. Zpravodaj v Rusku Martin Dorazín se nechal pozvat na návštěvu do tradičního čumu – velkého stanu z kožešin, ve kterém celoročně bydlí kočovní obyvatelé ruského polárního severu.

Život obyvatel mrazivého ruského severu už tisíce let určují hlavně ryby a sobi

Návštěvníky vítají místní obyvatelé tradiční pochoutkou - stroganinou

Ruský sever za polárním kruhem láká stále víc a víc turistů. Přijedou na pár dní, vyfotí se na břehu Severního ledového oceánu a pak rádi zamíří do teplejších končin. Na okraji Arktidy ovšem už několik tisíc let žijí původní obyvatelé. Drsnému severu rozumějí a naučili se s ním vycházet. Do mrazivých končin se za nimi vydal zpravodaj Martin Dorazín.

„Nacházíme se v Jamalo-něněckém automním okruhu, v čumu Jevdokie a Petra Ivanoviče Serasovových. Můj manžel je chovatelem sobů a já jsem vyrůstala v rodině chovatele sobů a rybáře. V létě je naším domovem tento čum, ale v zimě už nekočujeme. V zimě žijeme ve vesnici – už dvanáctým rokem,“ vítá mě ve svém obydlí paní Jevdokie.

Má šest dětí, čtyři se narodily v tundře, když Serasovovi ještě kočovali celoročně. Tři dcery už jsou dospělé – vystudovaly střední nebo vysoké školy v Tobolsku a Tjumeni. Pracují s mládeží a usadily se ve vesnicích. Jevdokie s manželem a menšími dětmi každé jaro vyklepou kožešiny, připraví složený čum, vyčistí pícku a pak všichni vyrazí do tundry lovit ryby. Hlavní zdejší řekou je sibiřský veletok Ob. A každý rybář ví, že lov – to je hlavně čekání na dobrý úlovek.

Sobi jsou pro obyvatele polárních oblastí základem obživy

Když potká sob soba…

Paní Serasovová si dlouhou chvíli krátí tím, že sepisuje bajky, které jí vyprávěli její rodiče a prarodiče. A světe div se, jsou o sobech a jejich spřeženích, kterým se říká argiš. Jednu z nich mi také převyprávěla. Je podle ní poučením pro děti, aby nebyly líné, vstávaly s jitřenkou a naučily se, jak se staví čum.

Jedou dva argiše. Potkají se a sobi z prvního argiše stojí a ti druzí si unaveně lehnou na zem. Sobi z prvního argiše se těch druhých ptají: „Proč jste tak unavení?“ – „Protože máme línou paní. Dlouho spí a pak nestačí vydělat kůže. Jsou vlhké, těžké a my je musíme tahat s sebou. Proto jsme unavení.“ A druhý sob odpovídá: „Vidíš, my nejsme utahaní, protože naše paní je pracovitá a vstává za úsvitu. Vydělá kůže, pak je sešije a zbytky nechá na místě. Proto jsou naše sáňky velmi lehké.“
bajka Jevdokie Serasovové

Aby telefon nezamrzl

„Sobí kůže se musejí vydělat, říkáme jim ňuki. Vyrábějí se výhradně ze zimní sobí srsti,“ popisuje paní Jevdokie. „Na velký zimní čum se jich spotřebuje padesát z vnější strany, takže celkem sto. Ale my teď z vnitřní strany používáme celty, které se dají koupit. Ale i tak je to práce – musíme je nastříhat a sešít.“ Sobí kůže má oproti celtovině tu výhodu, že výborně izoluje, sníh po ní lehce sklouzne a nikdy nenavlhne.

Serasovovi mají šest dětí, čtyři se narodily v tundře

Když paní Jevdokije zrovna nešije čum nebo nezapisuje bajky, vyšívá polštáře a paličkuje. Říká, že má ráda, když je v čumu hezky. Její sestra Jekatěrina se sobími kůžemi nepracuje ani nekočuje. Udělala se pro sebe.

„Já hlavně pletu a používám při tom perly. Vyrábím kabelky, tašky, peněženky nebo šiju různá pouzdra – třeba na mobilní telefony, aby v tundře hned nezamrzly. Tyhle s naším tradičním motivem jsem ušila pro vás. Je to ostružiník, jeho plody jsou velmi chutné a zdravé,“ ukazuje mi. „A pracuju taky s s tulení kůží, pokud ji seženu. Vydělám ji a šiju z ní na prodej vysoké boty – burky.“

Zdravá strava – ryby, sobi a pirohy

Ale dost už bylo práce, teď je třeba něco sníst. Pec uprostřed čumu slouží zároveň jako topné těleso, trouba i plotna. A světe div se podruhé – jídla tu připravují hlavně ze sobího masa a ryb.

Silní, rychlí, vytrvalí a nenároční. Sobi jsou pro obyvatele ruského severu nenahraditelní

Sobi jsou hlavním zdrojem obživy obyvatel ruského severu už po tisíce let

Divokými cestami ruského polárního severu se vydá jen dobrodruh. Tím spíš, že tam žádné cesty nejsou. Moderní člověk volí skútr, na delší výpravy čtyřkolku nebo takzvaný vězděchod. To je to auto na obrovských pneumatikách, které projede všude. Původní národy severu ale už dávno vymyslely způsob ekologické a rychlé přepravy po věčně zmrzlé půdě. Sobům dal přednost i zpravodaj Martin Dorazín.

„Sobí maso vaříme v nevelkém množství vody. Musí pustit šťávu a v ní se pak vaří, aby bylo jídlo jak se patří tučné,“ vysvětluje paní Jevdokie. „Polévku nejčastěji připravujeme z ryb – je to ucha. A pak smažíme pirožky. Z pece vytáhneme horké uhlíky, vložíme je do plechového lavoru, přes něj klademe pánev a smažíme pirožky i lívance. Jíme je se zavařeninou nebo ovocem. Pečeme taky moc dobrý vlastní chléb. Všechno je jednoduché: ryby a maso nakrájíme do jednoho kotle a vaříme i smažíme.“

Tito Něnci nevaří nic do zásoby – kdo se s tím má tahat, říkají. Všechno je proto čerstvé a zdravé. A pokud nepodlehnou civilizačním nemocem, dožívají se úctyhodného věku. Není výjimkou, že něněcké ženy rodí i po šedesátce.

autoři: Martin Dorazín, Anna Duchková|zdroj: Český rozhlas

Související