Za polárním kruhem pořádně přituhuje. Při jeho překročení ruští šamani doporučují poskakovat

Symbol polárního kruhu na ruském Jamalu
0:00
/
0:00

Ruský sever žije svým zvláštním životem s neobyčejnými rituály. Jedním z nich je i překročení severního polárního kruhu. Pokud jej překračujete poprvé, musíte podstoupit zvláštní šamanský ceremoniál. Nevyhnul se mu ani zpravodaj Martin Dorazín.

Symbol polárního kruhu tvoří něco mezi obeliskem a půlkruhem, který večer svítí. Lidé se chytnou za ruce a za zvuku šamanských bubnů se mezi ním proplétají a v duchu vyslovují svá tajná přání. Je kolem minus 20 stupňů a poskakování kolem památníku je určitě také dobrý způsob, jak se zahřát.

Tomu, kdo se tu nenarodil, se na ruském severu žije těžko. Místní jsou tu spokojení. Polární zimu a tmu mají v krvi

Devět měsíců v roce tu leží sníh a slunce téměř nevychází. Denní světlo si v těchto dnech lidé užijí jen od půl desáté dopoledne do dvou odpoledne. Pak je zase úplná tma.

Prastará kultura, praktický oděv

Na 66. rovnoběžce nás vítají vyslankyně místních původních národů – Něnců, Chantů nebo Mansijců. Zdraví nás ve svých krásných a pro nás zcela nepochopitelných prastarých jazycích a samozřejmě také v národních oděvech.

„Tohle je jaguška, ženský zimní oděv. Je to kožich s předním rozepínáním. Mužské se zapínají zezadu,“ vysvětluje mi Natálie Rěbozové, která patří k národu Chantů. „Jaguški se převazují páskem, aby od země na tělo netáhlo. Na nohách mám burki – vysoké kožené boty, které se na nohu natahují, protože nemají tkaničky ani zip. Ženy nosí šátek, ale protože je dnes chladno, vzala jsem si čepici z polární lišky.“

Jak se nejlépe ochránit před velkými mrazy? V Rusku volí výrobky z kozí vlny

Kozám chovaným v Prichopjoru ve Voroněžské oblasti se říká prichopjorské

Zpravodaj Martin Dorazín se chystá na cestu za polární kruh, a tak už se poohlíží, co všechno by na sebe navlékl, aby nezmrznul a přitom nevypadal jako úplný hastroš. Zjistil přitom, že v módě jsou svetry, rukavice, ponožky a plédy z kozí vlny.

Osud jménem Jamal

Zatímco já mám obavy, aby mi ruka při natáčení Natáliiny odpovědi na mikrofon neumrzla, paní Natálie se směje, že jí zima není. „Žijeme tady od narození, já už 37 let. Pracujeme, máme děti, jsme na zdejší podnebí zvyklí. Abyste v něm mohl žít, musíte se tady na Jamalském poloostrově narodit. Když jedu na jih k Černému moři, je mi tam těžko, trápí mě horko a bolí mě hlava. Tady se cítím normálně,“ říká.

A takoví srdeční a houževnatí lidé tady žijí. Na Jamalu, který sám zdejší něněcký národ nazval koncem světa. Cosi na tom bude.

Spustit audio
autoři: Martin Dorazín, Anna Duchková|zdroj: Český rozhlas

Související