Když věci berete moc vážně, zabije vás to. Za divadlo dávám život, vypráví herec a režisér Miroslav Hanuš

Jan Krafka, který hraje Mikiho Volka, je prý dokonalý cover. Kde jste k němu přišel?

Honzu znám léta letoucí. On byl v kladenském divadle, kam jsem nastoupil po škole a léta jsem se tam vracel. Režíroval jsem tam a trošku hrál a toho Honzu jsem znal dlouho. To téma Mikiho Volka mě zajímalo, co jsem ho viděl jako student na gymplu, který vymetal plesy… 

To je chlap, který umřel na rokenrol...

Čtěte také

S básněmi své verše nesrovnávám. Já jsem zpívající pasáček vepřů, směje se herec Vladimír Javorský

Ono se to jmenovalo na Kladně původně Jak umřít na rokenrol, protože Miki Volek nikdy nepřestal dělat rokenrol a dělal jenom ten, ale samozřejmě doba šla dál a přišli Beatles, rokenrol se stal jenom jedním z mnoha.

Jiní šli třeba zpívat country – Pavel Bobek, někdo šel místo toho taxikařit a Miki Volek pořád zpíval rokenrol, i když to nikoho nezajímalo, a zapadl do drog a chlastu. O tom je to taky o tom, jestli to stojí za to prodat život za rokenrol. Ale já si myslím, že on byl ten typ, kterému to za to stálo. Nedokázal žít jinak. Já to trochu chápu, já taky dám život za divadlo.

Fakt? Nemá to hranice?

Hranice by to asi mělo, ale nic jiného na světě mě tolik nepřitahuje, že bych to divadlo opustil. Někdy si ho dávám tolik, že mi říkají: „To tě zabije.“ Třeba včera jsem hrál Zkurvené havlisty a měl jsem sedmnácté představení za sebou. Sedmnáct dní za sebou jsem hrál, z toho nějaký dvoják, a ještě pět dní budu – teď půjdu na vlak a jedu hrát do Ostravy se Švandovým divadlem. Takže trochu dávám život za divadlo.

Milimetr políbenosti

Čtěte také

Spousta herců nechce být trapná, ale někteří si v tom libujeme, říká herec a komik Tomáš Měcháček

Vás, Mirku, zvou lidé do talk shows, protože jste skvělý vypravěč. Vy už jste se takto narodil, nebo to člověk získá tím, že prostě hraje divadlo, sleduje ty lidi, kteří skvěle vyprávějí, a nějak se to celé zrodí? 

Když jsem se narodil, ještě jsem nemluvil. Takže jsem se nenarodil, že bych přímo něco vyprávěl. Ale je to nějaká dispozice, určitě. Tak jako někdo umí kreslit a někdo má hudební sluch a jiný ho nemá. Nevím, prostě mi to nějak jde. Ale taky je dobře vidět, když to někomu nejde. Znáte to?

Je to dlouhé a nemá to pointu…

Ten člověk třeba ztratí pointu. Někdy pozoruji, co v tom je – pozoroval jsem pana Menšíka, který vyprávěl opravdu úplné kraviny, a člověk na to koukal a musel se smát. Opravdu mnohdy úplné blbosti o ničem. Nebo pan Sovák – prostě taky úplné blbosti vyprávěl. No a někdo úplně stejně, ale vůbec to není zábavné. On tam je nějaký milimetr políbenosti.

Takže to se mi tak nějak stalo. Ale já jsem si toho všiml hrozně pozdě, až když mě pozval Karel Šíp do Všechnopárty a něco jsem tam vyprávěl a říkal jsem si, že budu takový ukázněný. Taky jsem z toho byl trochu nervózní, protože tam je tlak, že oni od vás čekají, že budete vtipný. No, ale taky jsem u něj jednou byl, vůbec jsem neměl náladu být vtipný a mluvil jsem prostě o věcech. Možná byl trochu zklamaný. (směje se)

Téma vypravěč se mi úplně nechce opouštět, protože dobrý vypravěč musí být dobrý pozorovatel. A já jsem se dívala, že vy máte aktuálně na repertoáru 11 inscenací a jedna je v přípravě. Je to tak?

Asi jo, já nevím. (směje se) Mám doma takovou hromadu těch textů, těch knih, a protože toho je tolik a většinou jsou to velké role, tak si vždycky najdu, co hraju, a opakuju si to na ten večer. Lidi za to dají peníze, tak nepotřebují vidět, jak neumím text.

Staří mistři

No, já spíše směřuji k tomu, že když člověk proplouvá kamennými divadly a dívá se – dá se říct, že divadelní tým je sám o sobě jednotkou, která má charakter? 

To rozhodně.

Vždycky potřebujete, aby někdo hrál druhou řadu, a hrál ji s radostí a láskou.

Popište mi charaktery divadel, kde jste působil.

Třeba když jsem byl v Dlouhé, tak to byla výjimečně týmová spolupráce, protože jsme tam byli s jedním celým ročníkem z alterny. To je velmi neobvyklé. Po škole často ten ročník chce spolu ještě jít kus cesty, ale tady byli lidi, kteří spolu šli 25 let, což je velmi zajímavé. V tom ročníku jsou samozřejmě špičky a pak ti, co hrají druhou řadu. Ale to nehraje roli – vždycky potřebujete, aby někdo hrál druhou řadu, a hrál ji s radostí a láskou. To je jako v životě, nic to neznamená. Akorát někdo stojí vepředu a má za to víc peněz. Ale jakou to má hodnotu?

Čtěte také

Do Ypsilonky mě vždycky táhla skvělá parta lidí, ohlíží se herec Vacek. Divadlo slaví šedesátiny

Tam to bylo dlouhou dobu přátelské, hraničilo to s takovým mejdanem. Měli jsme tam hodně muziky, a ta muzika to vždycky rozjede. Ale když jsem byl třeba na škole, tak jsem hostoval v Národním divadle, a to bylo ještě v jiné formě. Dneska to je jinak, ale byly tam takoví ti těžcí borci – pan Kemr, Hrušínský a tak dále. A to byl opravdu klub sólistů. To byly tak silné osobnosti, které spolu buď kamarádily, nebo nekamarádily...

Těšil jsem se, že přijdu do nějakého divadla a tam bude ta hierarchie, tam budou ti mistři.

Já jsem tam stál v úplné úctě a strašně se mi to líbilo. A když jsem byl ve čtvrťáku, tak už jsem vůbec nechtěl být s těmi svými generačními souputníky, těšil jsem se, že přijdu do nějakého divadla a tam bude ta hierarchie, tam budou ti mistři. Přišel jsem do kladenského divadla a skutečně tam byla takzvaná mistrovská šatna. Byla na pánské straně, která měla nejblíž k jevišti, aby to neměli daleko. Tam seděli ti borci a kralovali tomu jevišti a já jsem se jim kořil a líbilo se mi to – já jsem byl ten učedník a koukal jsem na ně, jak hrají.

Dodneška máte slabost pro staré mistry?

Čtěte také

Série Dcera národa mi změnila pohled na národní obrození. Příběh Zdeňky Havlíčkové je fascinující říká herečka Antonie Formanová

Obecně mám pro staré lidi slabost. Ono se to úplně nenosí, ale to, že existovalo něco jako rada starších – i když jsme byli na půl opicemi, tak stejně existovala –, má prostě jistou logiku. Moje dcera mi řekla: „To si jako myslíš, že když je někdo starý, tak je chytřejší? Já znám tolik blbých starých lidí.“ Říkám: „To je pravda, ale ta rada starších byli ti, kteří nebyli blbí.“

Ambice je něco, co v nás je zakódované, abychom šli kupředu a ten život nějak plodně přežili. A když ty ambice už můžete opustit, dostanete se na nějakou úroveň, třeba ekonomickou, a už víte, že je před vámi třeba deset patnáct let – a já vím, že budu hrát, pokud budu zdráv a nemusím už o to bojovat –, tak člověk získá odstup. Odstup je vynikající věc. To je něco, co je mi trochu líto – teď ta doba korektní, s kterou v principu souhlasím, ale když se ta korektnost přežene, ztratí se odstup, ztratí se humor. A to jsou klíčové věci, se kterými se dá tento život přežít. Když se to bere moc vážně, tak vás to zabije.

Co naučil Miroslav Hanuš říkat svého papouška? Proč chodí rád v zákulisí v županu? A které scény z inscenace o Mikim Volkovi vyškrtl? Poslechněte si celý rozhovor!