Série Dcera národa mi změnila pohled na národní obrození. Příběh Zdeňky Havlíčkové je fascinující říká herečka Antonie Formanová

Uleví se vám, až definitivně odfrčí role Zdeňky Havlíčkové, Dcery národa, na kterou se vás všichni ptají?

Čtěte také

Spousta herců nechce být trapná, ale někteří si v tom libujeme, říká herec a komik Tomáš Měcháček

Už se mi ulevilo tím, že se to vypustilo do světa, protože člověk má pořád nějaká očekávání a čeká, co na to lidi. Teď mám takovou tu fázi, že si dělám sama svoje názory na sebe. Začínám si to ukládat v hlavě. Asi k tomu nedokážu moc nebýt sebekritická. Člověk vždycky vidí nějaké chyby nebo by něco udělal nebo zahrál jinak. Protože jak to točíte na přeskáčku a nemá to úplně jistou kontinuitu, najednou si zpětně říkáte – tak tady už je to vidět. Třeba když jste za půlkou natáčení, jste v tom možná trošku víc než v těch prvních scénách, co se točily.

Musím se od toho samozřejmě vždycky oprostit – že už si to nesmím vyčítat. Tak to prostě je. Není to jenom moje práce, ale i všech ostatních. A zároveň to nejde, jsem teď v této fázi. (směje se) Měli jsme na premiéře moc hezké reakce, z toho mám radost, ale samozřejmě se teď ještě teprve ukážou reakce diváků na Canal+ a pak v České televizi.

Zdeňka netoužila po tom jít tou cestou. Byla tam spíš násilně nasměrována.

Všichni se vás asi ptají na paralelu se slavným jménem – dcera Karla Havlíčka Borovského-Antonie Formanová. Já si ale myslím, že ta paralela vůbec není na místě, protože vy už jste si svoji pozici vydobyla a loterii kvůli vám nikdo asi uspořádávat nemusel… 

Přesně tak. Když se mě přesně ptají na to, co je to stejné mezi námi, tak to spíš otáčím na to, co je mezi námi jiné. Jak říkáte, ono se to hned nabízí – ta jména, slavný rod, slavní předci, kteří tomu člověku nějak určují směr. Což nás asi opravdu pojí, ale ten zbytek je už jiný, protože každá jsme měla tu cestu úplně jinou. Zdeňka netoužila po tom jít tou cestou. Byla tam spíš trošku násilně nasměrována, a já jsem si tu cestu naopak zvolila svobodně sama. Ač se může zdát, že někdy tomu to jméno dopomohlo, tak teď už si myslím, že můžu říct, že to dělám opravdu sama za sebe. Jsem prostě ráda, že to můžu dělat.

Skákání z rozjetého kočáru

Ta role obsahuje i takové věci jako skákání z rozjetého kočáru nebo skákání do studené vody přes led a tak dále. Vy jste na to moc dublérky nechtěla?

Čtěte také

Pieta vůči předloze maří inspiraci. Nemůžu hrát Formana a myslet na to, co na to řeknou jeho známí, načrtává herec Patrik Děrgel

Nechtěla, ale musí tam vždycky být. Jednak aby se ty věci udělaly víckrát a samozřejmě i kvůli bezpečnosti, protože když se takové věci točí v půlce roztočeného seriálu, tak automaticky lidi potřebuji, abyste vydrželi do té další půlky. Takže kdyby se něco stalo, nedej bože, tak by to bylo špatné. Mě zároveň fascinovalo mít tu dublérku. Snad možná nikdy jsem dublérku neměla.

Seriál Dcera národa vznikl v režii dvou poměrně výrazných tvůrců. Matěj Chlupáček proslul jako milovník vizuální stylizace. Když si vzpomenu na dobu národního obrození, jak nám byla podávána ve škole, tak to byla strašná nuda. A najednou se dívám na ty gejzíry moderny, které tam Matěj Chlupáček vymyslel. Jak vy jste se učili národní obrození ve škole?

No, dost podobně. Já jsem to období i dost vytěsnila tím, že mě to moc nebavilo. Ač jsem měla ráda literaturu jako předmět ve škole, i historii, tak mě to minulo. Měla jsem pocit, že se pořád točíme v kruhu, že je to pořád to stejné – všichni chtěli a prosazovali to stejné.

Takže jsem si to taky pamatovala v takových ponurých barvách. A najednou přijdu sem a řeknou mi, že existovala nějaká mladá holka, na kterou se dělala loterie, kterou jsme tady málem měli na bankovkách tisícikoruny… Taky jsme se o ní vlastně mohli učit. A naopak byla ještě zametena Národním divadlem pod koberec, aby se o tom moc nemluvilo. Tak to mi přišlo nejen fascinující, ale najednou jsme na to pohlíželi v úplně jiných barvách, v mnoha odstínech, vlastně skrze ty mladé lidi. Takže to mi dost tu dobu a náhled na ni změnilo.

Dva režiséři

Ta série měla dva režiséry. To u těch minisérii různě bývá, ale já si neumím představit, že když jsou dva režiséři, že je nakonec jeden výsledek, že tu linku udrží. Byl nějaký rozdíl mezi jí a jím?

Čtěte také

Když nemůžou diváci k nám, jdeme my za nimi, zve do kina na stream Dejvického divadla herec a umělecký šéf Myšička

Myslím si, že nějaký ano. Zároveň to spolu od začátku vymýšleli, diskutovali – i se mnou se oba naráz scházeli. Já myslím, že si to i – nevím, jestli vědomě, ale asi ano – dobře rozdělili. Matěj dělal první tři díly a Cristina Groșan druhé tři díly. 

Ty první jsou takové rychlé, hodně živé. Je to v tom oblaku lásky a zamilování a vlastně spíš taková expozice, kdo je kdo. A ty druhé tři díly jdou už víc do nitra Zdeňky. Začíná to už být takové dojemné. Ale nechci nic prozrazovat, protože ty tři díly neviděli ani lidi na premiéře.

Ale myslím, že to pomohlo příběhu i žánru, že se to postupně proměňuje, a myslím, že to tomu svědčí. Jasně, někdy to bylo složitější v tom, že s oběma máte trošku jiné tempo nebo jinou komunikaci, takže někdy se to měnilo v jeden den, hodněkrát se to střídalo, tak člověk přepíná i mozkově. Ale zároveň pořád hrajete tu jednu postavu, takže ta kontinuita tam zůstává. Třeba v těch prvních třech dílech jsou použité i nějaké scény, co točila Cristina Groșan, a člověk by to vlastně skoro nepoznal. Nějak to spolu prostě celkově souzní.

Zdeňka Havlíčková byla bytost, kterou se snažili přivlastnit národní obrozenci, a ona získala svojí metodou zpátky sama sebe. Kdybych se vás dneska zeptala, jak získám zpátky sama sebe – z toho, co jste doteď žila, z toho, co jste v životě absolvovala, z toho, co jste viděla u Zdeňky Havlíčkové a vlastně ve finále i zahrála... Jaký je návod, jak získat zpátky sama sebe?

Čtěte také

Nad rolí ve filmu Tancuj Matyldo jsem neváhala, přiznává herečka Rázlová. V čem ji inspiruje Karel Roden?

To je zapeklitá otázka. Já asi takový návod nemám, ale pořád nad tím sama spekuluji. Myslím, že to je i důvod, proč většina lidí včetně mě chodí na terapie… Že člověk nějakým způsobem hledá sám sebe, zjišťuje, proč se chová v nějakých situacích tak a v nějakých tak.

Častokrát spíš přemýšlím nad tím, na kolik procent jsem během jednoho dne opravdu sama sebou. Snažím se být, ale dneska už jsme posunutí někam jinam, člověk je rozmělněný mezi všemožná média. Ta realita, na kterou se díváme, už vlastně není zas tak reálná, zároveň se všichni snažíme žít podle toho, na co koukáme. Pořád přemýšlím nad tím, jestli se třeba chovám opravdu tak, jak se chci chovat – nebo tak, jak se chová moje přirozené já. Je to pro mě taková zajímavá filozofická otázka, nad kterou sama občas spekuluji.

Proč je prase symbolem rodiny Formanů? O čem psala Antonie Formanová diplomovou práci? A jak probíhalo natáčení scény, v níž skáče do ledové vody? Poslechněte si celý rozhovor!