Sociálnímu podnikání se učí od faráře. „Testosteronové obory“ změny nepřipouští, popisuje Potměšilová

Vy jste pracovala jako neplacený poradce u Sdružení automobilového průmyslu. Tehdy jste dostala výzvu, abyste navrhla něco, aby zkušení lidé, kteří už ale nejsou ve věku, kdy by mohli pracovat na full-time, mohli zůstat ve fabrice. Povedlo se vám to tehdy? Protože „pana radu“ nebo „paní radovou“ potřebujeme a měli bychom je respektovat.

Ne všude se mi to podařilo. Jak se říká, ryba smrdí od hlavy. Pokud jde o management zrovna v oboru automotive, tak pánové mi odpustí, to je obor testosteronových mužů, kde se jakékoliv selhání považuje za fatální, i kdyby to byla špatně umístěná tužka na stole. Já jsem ten obor měla šanci poznat a hodně mi otevřel oči, co se týká výroby a výrobních procesů.

Čtěte také

Menší a ještě menší... robot. „Miniroboti“ mohou usnadnit vývoj samořídicích aut i skladovou logistiku

Ale jak kde. Krásně to zafungovalo třeba v rodinných českých firmách, které pro automotive vyrábí, opravdu rodinné firmy, kde to založili rodiče nebo mlaďoši v 90. letech. Postupně je generační vývoj přivedl k tomu, že nikdo nebude superhrdinou až do 90 let, že je nutno předávat určité agendy mladším, protože v některých věcech jsou lepší a dokážou přemýšlet o dva kroky dopředu. Na druhou stranu, některé agendy dávat mladším netřeba, a naopak se dá ukazovat, že já se svou zkušeností můžu něco přenést dál.

Takže se bavíme o velkých a malých pracovních kolektivech?

Pro mě jsou malé pracovní kolektivy zhruba do dvou set lidí. Nebudu jmenovat automobilku, aby neměli nos nahoru, ale bylo třeba skvělé, že přizpůsobili doby obědů a svačin zaměstnancům, kdy to nejsou pevně dané píchačky a 30 minut přestávka, ale člověk si opravdu může dojít během 30 minut na oběd.

Ta továrna má svoji jídelnu, udělala vhodná jídla nejen pro celiaky, ale opravdu pro rodiny s dětmi. Uvědomují si, že když pak máma nebo táta přijdou domů a chtějí se věnovat dítěti, že ta hodina každý den strávená vařením pro ně nemusí být zrovna to, co by je bavilo. Můžou si za zvýhodněné peníze koupit oběd nebo večeři pro své dítě.

Čtěte také

Bydlení v továrně? V Americe vzniká „Dreamtroit“, komunitní projekt místní umělecké scény. Podporuje ho stát i město

Taková drobnost, jako zvětšit kapacitu jídelny a dát lidem šanci přijít si na oběd v době, kdy to výroba umožňuje, mi přišlo jako skvělý krok ukázat, že je člověk na prvním místě.

Jinými slovy jste v těch menších firmách mohla fungovat jako taková sympatická rozbuška. Jak se na vás koukali v těch firmách, kde je člověk jenom QR kódem?

Já jsem pravidelně chodila na setkání ředitelů Sdružení automobilového průmyslu, kde je mužský rod opravdu na prvním místě. Byla jsem tam jediná žena – nebyla jsem ředitelkou – a všichni mě považovali za bláznivou ženskou z toho nezisku, která tam vplula v lodičkách a teď jim bude říkat, jak se mají chovat k lidem.

Celé se to odehrálo kolem novely zákoníku práce v roce 2012. Když se posunu o pět let dál, během těch pěti let mi zaklepali na dveře tři generální ředitelé ze tří velkých českých továren a všichni tři v tu dobu prodělávali onkologickou diagnózu.

Jinými slovy, musí se nám nebo našim blízkým něco strašného stát, aby nám to došlo?

Čtěte také

Nedostatek zaměstnanců? „Musíme být schopni sáhnout i pro odborníky ze západní Evropy,“ tvrdí viceprezident Svazu průmyslu a dopravy

Ale ani jeden se nevrátil zpátky do svého oboru. Všichni tři to brali jako své osobní selhání, že jim do života přišla nemoc. V ten moment jsem si uvědomila, že v určitých oborech se potkávají lidé určitého smýšlení, kde člověk neudělá ani tu evoluci, nemluvím o revoluci, protože to prostě nejde. Ten obor neumožňuje, nejen v ČR.

Pro potřeby lidí

Možná bychom se mohli bavit také o naší společné radosti, protože Josef Suchár, neratovský farář, dostal včera státní vyznamenání. Proč je pro vás Neratov inspirativním místem?

Pro mě je Neratov místem, které by mělo být vzorem každému, kdo chce něco ve společnosti měnit, ať už v podnikání, v neziskové sféře, v sociálním podnikání. Tam se dělají věci pro lidi a zároveň s lidmi, nedělá se nic zbytečně a rozvíjí se jenom to, co Neratov a jeho okolí a téma sociálního podnikání rozvíjí a posunuje dál. Pro mě je pan farář zbytostněním praktického člověka, který se nedívá servítky s nikým a s ničím.

Čtěte také

Každý je povolán k tomu, aby mohl konat dobro. Těm, kteří na to nestačí, bychom měli pomoct, říká farář Josef Suchár

Farář z bagru, jak mu říkám s oblibou.

Šílený farář neratovský, který dokáže plno lidem otevřít oči, pokud se je bojí otevřít. Do Neratova jezdím pravidelně, kdy se snažím nasávat od pana faráře a jeho bratrance Tondy Nekvindy to, proč má cenu něco ve společnosti měnit, proč nemá cenu třeba rozvíjet téma chráněných dílen jako pojmu, ale proč má cenu se bavit o sociálním podnikání.

To navazuje i na náš předešlý blok o té generační výměně: v Neratově i u nás v Reveniu máte v týmu lidi ve věku 30 nebo 25, ale i důchodového věku. Neratov je krásnou ukázkou toho, kdy Josef přišel do Neratova před 30 lety plný energie, plný radosti, obklopen malou skupinkou lidí – teď je obklopen velkou skupinkou lidí, má už nějaký svůj věk, zdravotní trable a má svůj bagr nebo traktor.

Farář, ke kterému se jinak vzhlíží jako k někomu, kdo téměř má svého řidiče, okolo kterého se chodí po špičkách a jenom se k němu vzhlíží – to Josef Suchár svou normálností úplně rozbíjí.

Čtěte také

Senioři, studenti a přistěhovalci v jednom domě. Ve Švédsku se povedl sociální experiment, nájemníci spolu skvěle vycházejí

Vy stojíte za projektem Natur Park 12, což je výběrová pražírna kávy, kde se vám podařilo dát dohromady veškeré know-how, které máte v oblasti o zaměstnávání osob se zdravotním postižením. Ale vy to na Kokořínsku chcete rozjet podobně jako v Neratově, jestli jsem pochopila.

Pro mě Neratov, potažmo speciální základní škola, byly ukázkou toho, co v ČR chybí. Když jsem se bavila s ředitelkou speciální základní školy, která je nově postavená a zrekonstruovaná, říkala mi: my nemůžeme zavřít školu. Nám sem na víkendy jezdí rodiče s těžce tělesně postiženými dětmi, protože chtějí poznat Orlické hory a nemají šanci mít někde vhodné ubytování.

Tak jsme se v rámci Revenia rozhodli pořídit celý areál, na kterém právě pražíme výběrovou kávu, a rozhodli jsme se areál přebudovat na vhodné místo pro lidi s různým typem zdravotního postižení. Není naším cílem mít z toho LDN. Naším cílem je, aby se tam každý cítil dobře. Ten, kdo má čtyři děti, kdo má těžký elektrický vozík, kdo má dvě francouzské hole, kdo špatně vidí i kdo má kamarády, kteří mají handbajky a chtějí si je bezpečně uložit a děti v nechat běhat večer po zahradě. To je naším velkým cílem. Jak na Kokořín 12, doprostřed Chráněné krajinné oblasti, kam jsme přinesli něco netypického, jako je výběrová káva, zase vdechnout něco zajímavého.

Jak se pracuje s lidmi se zdravotním omezením? A na koho se mohou obrátit pro pomoc na Úřadech práce? Poslechněte si celý rozhovor.