Ve smrti budeme důkladně konfrontováni s tím, jak jsme žili, prozrazují Viliam Poltikovič a Jaroslav Dušek

Co vy, Viliame, a zkušenost nějaké blízké smrti?

Viliam Poltikovič: Já hodně cestuji do takových neturistických destinací, a tam jsem se několikrát ocitl v ohrožení života, ať už šlo o potápějící se starou loď uprostřed oceánu nebo že nás chtěli v Amazonii zastřelit pracovníci naftařů, když jsme točili, co se tam děje za nepravosti, anebo když jsem se vyhoupl z 1000 metrů nad mořem najednou, ráz na ráz do 5 tisíc metrů – tam ten organismus začal selhávat, takže jsem si na to sáhl, jaké to je, být na krajíčku.

Čtěte také

Po bizarní zkušenosti s pohřební službou po smrti svého dítěte jsem se rozhodla pohřebnictví v Čechách změnit, popisuje antropoložka Kábová

Prošel jsem i rituály v Amazonii, kterými prochází mladí lidé v rámci iniciace, aby poznali, co je život, co je smrt, a přestali se toho obávat. Tyto rituály pomocí psychoaktivních látek navodí ten pocit velice sugestivně, že tam opravdu člověk prožívá, jako by se to v tom okamžiku mělo stát a stalo.

I v dětství jsem měl různé vize, prožíval jsem takové živé sny, kdy se mi promítaly situace, které jsou popisovány jako zážitky blízké smrti. Takže už nějaká sbírka to bude.

Vy už jste, Viliame, zmínil, že jste zcestovalý člověk. Některé vaše dokumenty možná posluchači znají. Kam všude jste se šli podívat pro jiné chápání smrti?

VP: Procestoval jsem toho víc pro seriál Brána smrti, který předcházel tomuto projektu. Ale ve filmu také navštívíme Amazonii, Haiti, Mexiko – a pak naše končiny a odborníky různě ze světa. Mimo tu západní euroamerickou zónu je většinou přístup ke smrti lidštější, přirozenější.

Je asi zjednodušení říct, že existují společnosti, kde lidé strach ze smrti nemají. Ale jsou takové. Kde se to u nás vzalo?

VP: Jednak se západní svět příliš upnul k racionalitě. Ona věda a technika svými úspěchy získávaly u lidí prestiž, takže jsme se příliš upnuli k tomu jakoby vědeckému, i když si neuvědomujeme, že pořád o podstatě věcí nevíme skoro nic a skuteční věci v sobě mají velkou pokoru před tím, co je a co není.

Čtěte také

Smrt vztahy neruší. Pacienty si nesu s sebou, přiznává lékařka. Jak probíhá rozhovor s paliatrem?

Navíc, spíš všechno směřuje k tomu mysticismu, když se obrátíme do výzkumů v kvantové fyzice. Vlastně je i prokázané, že prvotní je vědomí. To by měla být zprávička i na prvních stránkách mainstreamových médií, ale není.

Pojetí smrti

Ony jsou dva koncepty, když to úplně zjednoduším: buď, až zemřu, zhasnou a bude tma. A druhý koncept je, že to ještě pokračuje. A teď otázka zní: je lepší vědět, že zhasnou a bude tma a snažit se, protože nebudu mít druhou šanci, anebo hřešit na to, že ještě něco bude a já napravím, co jsem spáchal?

VP: Takhle se to dá položit, ale zdá se, že realita je trošku jiná, protože fenomén sdílené smrti, který jde dál, než zkušenosti blízké smrti, nám jasně naznačuje, že budeme velice důkladně konfrontováni s tím, jak jsme žili. To je fenomén, který zažívají lidé u člověka, který skutečně zemře a je jim nějakým zvláštním způsobem umožněno sdílet část procesu toho odchodu.

Když to zjednoduším, oni zažívají, že se něco z toho těla oddělí, nějaké světlo nebo něco, a jdou s ním svým vědomím. To znamená, že oni také opouštějí svá těla, vstupují do nějaké jiné dimenze, kterou často popisují jako velice krásnou a intenzivní na vnímání. Tam vidí, že toho zemřelého čekají jeho blízké bytosti, které odešli před ním – a teď se jakoby znova promítne jeho život, ale promítne se z pozice těch lidí, se kterými daný člověk žil.

Otevřou se i věci z podvědomí, které jsme nevyřešili, různá traumata a fobie.
Viliam Poltikovič

On na sobě vnímá pocity, které v ostatních lidech vyvolal svým konáním, svými emocemi a slovy. Cítí na sobě všechno to, co si třeba dřív neuvědomil. Teď se vidíme svýma očima a řada věcí nám ani nedojde – tak tam se to zpětně uzavře, že se vidíme z pohledu těch druhých.

V tom filmu je jeden člověk, který je v tom momentu sdílené smrti vtahován čímsi černým, velmi nehezkým, z čeho dostane samozřejmě panický strach a snaží se vrátit. Tak jsem si říkala, proč se Viliam, nebo ty, Jaroslave, nezeptáte, co rozhoduje, jestli uvidím krásná světla a uslyším rajskou hudbu, anebo budu zírat do neskutečné temnoty a budu mít obrovský strach?

Čtěte také

Bariéra tabu smrti padá. Nebráním se ztrátu blízkých vykřičet, říká herečka Beretová z Roku vdovy

VP: Tento výzkum nás teprve čeká.

Když řeknete A, musíte říct i B.

VP: Já ho řeknu.

Ale v tom dalším filmu. Co když do té doby zemřou?

VP: Já tam dávám zkušenosti, já v tom filmu nefilozofuji. O tom fenoménu je celá knížka, kterou napsal Raymond Moody, jmenuje se Doteky věčnosti. Přestože se zdá, že normální člověk, který vědomě neubližuje, neškodí druhým, jde asi do lepšího, jak se výpovědi shodují, tak to neznamená, že je proces umírání nějaká selanka, protože jsme konfrontováni se vším, co jsme v životě udělali a neudělali.

Jsme konfrontováni, jak jsme připraveni rozpustit svoje ego, tu svoji identitu, na které tolik lpíme. A to je asi ten nejbolavější moment, to jsou ty temné stránky, které v dokumentu popisoval Mirek Vácha, když prožíval sdílenou smrt se svým otcem. A zároveň, když se osvobodíme od toho těla – jak to popisuje Tibetská kniha mrtvých, velice důkladný text, který se nedá brát na lehkou váhu – se otevřou i věci z podvědomí, které jsme nevyřešili, různá traumata a fobie.

Neurochemie a Platón

Vy používáte psychologické termíny. Říkáte, že smrtí to nekončí, což je v tom dokumentu A, a velmi uklidňující a co jsem mohla vnímat, lidé odchází z kina v lepším pocitu. Ale když říkáte, že smrtí to nekončí, tak proč někdo v tom dokumentu neřekne taky to B: mně třeba František Koukolík, protože je neuropatolog, tady ve studiu vysvětloval, jak probíhají ty fyziologické procesy.

Čtěte také

Neuropatolog Koukolík: Zamilovanost se dá ovládat velmi špatně, příroda nám říká „rozmnožujte se“

Psychologové a neuropsychiatři vám vysvětlí, co se děje v mozku, pakliže se jedná o chemii. A mě v tom filmu toto vaše vysvětlení chybí, nebo tito lidé mi tam chybí, aby to bylo úplné.

Jaroslav Dušek: Té neurochemie je tam málo.

Nedělej si ze mně legraci, Jaroslave.

VP: Já to upřesním. Já popisuji situaci, kdy duch nebo duše opustí tělo. To znamená, že tady jsme už mimo chemické procesy, mimo vliv těla. To, co probíhá v těle, je jedna věc, ale to je nějaká etapa. A teď se zabývám hlavně tím, co se děje, když to tělo opustíme. To jsou další procesy, o kterých jsme mluvili předtím, a můžu na ně případně navázat.

JD: Já mám k tomu takovou poznámku, protože zrovna tyto dny hrajeme na Lávce Sokratovu obhajobu. Já tam čtu ten přes dva tisíce let starý text od Platóna, Sokratovu údajnou řeč, kterou pronesl před soudem, když ho odsoudili k smrti.

Sókratés už dávno říká: jak jste si jisti, že mě odsuzujete k něčemu špatnému? Co když je smrt pro člověka nejvyšší dobro? To říká Sókratés, tak dávno, on uvažuje v těch kategoriích úplně svobodně. Těm soudcům říká, že smrt jsou v zásadě dva stavy: buďto se neděje po smrti nic – i to by byl velký zisk pro klid bytosti – anebo se duše stěhuje někam jinam, a tam potkává předchozí zemřelé.

Čtěte také

Filozof Petříček: Jsme zvláštní horda neurotiků, která se děsí toho, co je i co přijde. A zhoršuje se to

A Sókratés říká: jaké větší blaho by pro mne mohlo být, než potkat Agamemnóna, potkat Odyssea – dokonce jmenuje i Sisyfa – a já bych tam s nimi diskutoval a dělal bych to, co dělám tady. Říká soudcům i svým spoluobčanům, že se smrti nebojí ani za mák, byť to zní drsně, říká v textu.

Jenom chci říct, že ta debata trvá už tisíce let. On tam stojí před těmi lidmi, kteří ho odsuzují k smrti, mají dojem, že mu dávají nejpřísnější trest, jaký existuje, a on se jim směje, klidně to přijme a vypije bolehlav. On tomu dal korunu, on to opravdu udělal.

Oni ho nabádali: zdrhni, uteč, jak se to dělalo. Ne, on jim to celé ukázal v plné nahotě, vypil to a v klidu odešel. Takže to není žádná novinka, o čem se tady bavíme, o tom mluví už ten Platón ústy Sokrata.

VP: ještě bych to doplnil, když jsi zmínil Platóna. Platón v Podobenství o jeskyni naprosto vystihuje fenomén sdílené smrti.

K čemu by přehodnocení pohledu na smrt mohlo vést? A jakou zkušenost se smrtí má za sebou Jaroslav Dušek? Poslechněte si celý rozhovor Lucie Výborné.