Smrt vztahy neruší. Pacienty si nesu s sebou, přiznává lékařka. Jak probíhá rozhovor s paliatrem?
Kateřina Rusinová je lékařka a přednostka Kliniky paliativní medicíny 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze. S Lucií Výbornou si v části rozhovoru vyměnila role, když s ní vedla hodnotovou anamnézu. Jak takový rozhovor probíhá? Jak těžké je mluvit o nepříznivých prognózách? A co všechno může stát za slovem naděje? Poslechněte si celý rozhovor.
Při včerejším slavnostním otevření nově rekonstruované učebny pro vaše studenty primář kliniky Ondřej Kopecký řekl tři slova: vnímavost, citlivost, odvaha. Jak souvisejí s paliativní medicínou?
Souvisejí, protože paliativní medicína doplňuje tu technicky zaměřenou část medicíny právě o tyhle – někdy se tomu říká soft skills, neboli o hodnotově vázané věci, o dobrou komunikaci – a tím jsou všechny tři tyhle pojmy důležité.
Když učíte studenty lékařské fakulty jakým způsobem komunikovat s pacientem, učíte je tyhle vlastnosti?
Říká se: bylo by dobré, abyste byli vnímaví, bylo by dobré, abyste byli citliví... Ale to, jak se to učí, je mnohem zajímavější a žádá si to specifické učitelské dovednosti. Řada lidí si myslí, že tyhle tři věci nejdou naučit, že jsou buď člověku dány, nebo ne. Ale to, co přináší paliativní medicína a její výuka, je právě ten poznatek, že komunikace s pacientem, i s pacientem se závažným onemocněním, se dá naučit.
Když budu ležet ve Všeobecné fakultní nemocnici s nepříznivou diagnózou a nebude se úplně vědět, jak to celé dopadne, a vyžádám si lékaře paliativní medicíny, přijdete vy a budeme se bavit.
A proč si ho vyžádáte?
Protože mám strach, že umřu, protože bych se nechtěla dobrat nějakých konců, kdy budu bezmocně ležet, protože budu potřebovat někoho, kdo mi vysvětlí, co se se mnou děje.
Čtěte také
Přála bych si, aby takových pacientů, kteří se zastaví a řeknou si – já někoho potřebuju a nemusím tady na to být sám –, bylo víc. A to, co jste právě řekla, je nejlepší indikace pro návštěvu paliatra. Je to pro mě teď složité, nevím, co přesně se děje, jak si to srovnat, mám také dost strach, nevím, jestli je oprávněný, na jednu stranu mě uklidňují, na druhou stranu cítím, že tam je něco… To je dobré. Takových pacientů víc.
Vyzkoušely jsme si debatu, jakou vedete se svými pacienty, a musím říct, paní doktorko, že to byl opravdu těžký rozhovor.
Mně se líbilo to ticho, které bylo po tom, když jsem se ptala, co je důležité. A pro vás bylo důležité jít ven. Pacienti většinou mají něco v hlavě, co je pro ně důležité, ale to podstatné bývá ve druhé odpovědi na druhou otázku. Tam o tom člověk začne přemýšlet mnohem hlouběji.
A takhle se nám skládá obrázek, který já potom vezmu a napíšu do dokumentace, že máte dobré informace o diagnostice, o léčbě a zajíma vás prognóza. Jste připravená slyšet i nepříznivé zprávy. Známe vaše tři blízké osoby, které mohou sdílet informace, eventuelně rozhodovat.
Čtěte také
V tuhle chvíli jste poprvé slyšela hodnotově orientovanou otázku a zatím by bylo pro vás fajn, kdybyste se dostala na chvíli ven se nadechnout. A takhle bych to sesumírovala do dokumentace, aby ten, kdo přijde odpoledne do služby a půjde udělat večerní vizitu, za vámi mohl přijít a říct: „Byla jste venku, povedlo se to?“ a mohl na to navázat.
I složitou situací se dá projít dobře a mohou se objevit úplně nové kvality.
K rozhovoru jsme se dostaly přes to, jak to učíme. A je vidět síla toho rozhovoru, protože stačilo položit tři otázky, které jsem položila cvičně, a přesto jsme se dostaly rovnou dovnitř toho rozhovoru. Tyto otázky mají tu vlastnost, že nám umožňují s pacientem navázat dobrý vztah a mluvit o tom, co je pro něj důležité. Nikoliv o tom, který orgán je nemocný a jaká molekula nebo jaká léčba bude kde fungovat. A to je právě to podstatné.
Chybí vám někteří vaši pacienti?
Čtěte také
Já si je nesu s sebou. Protože smrt vztahy neruší. A pokud máte pacienta, který se s vámi podělil o kus svého životního příběhu, tak ten mi zůstává.
Co byste chtěla, aby lidé, kteří ještě nezavadili o pojem paliativní medicína, o vaší práci věděli?
Že není potřeba se bát, že se to dá zvládnout, že se dá projít i složitou situací dobře a že se mohou objevit úplně nové kvality. Že i když je čas krátký, můžou lidi prožít to nejlepší, co je v životě potkalo. Že je jedno, ve které fázi na úsečce života jste, že to nejlepší může přijít v kterémkoliv okamžiku.
Má paliativní lékař smutný úděl? Poslechněte si celý rozhovor.
Související
-
Ani po letech mě nepřestává fascinovat, když pacient znovu vidí, přiznává lékařka
Doktorka Silvie Zapletalová je primářka centra laserové a refrakční chirurgie. Ta léčí dalekozrakost, krátkozrakost a stařeckou vetchozrakost. Výsledky operací jsou trvalé.
-
Každý pacient si musí najít motivaci k léčbě. Je třeba hledat správnou míru, upozorňuje kardiolog
Doc. dr. Štěpán Havránek je kardiolog z 1. LF UK a VFN. Nejčastější příčinou hospitalizace u nás je srdeční selhání. Co pomáhá preventivně a jak s nemocným srdcem žít?
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.