Děti vnímají smrt přirozeně, dojímá spíš dospělé, shodují se tvůrci filmu Myši patří do nebe

Příběh české animované pohádky málokdy začne tím, že oba hrdinové umřou...

DG: V roce 2007 vyhrála Magnesii literu knížka Myši patří do nebe Ivy Procházkové. Když jsem slyšela, že je o smrti pro děti, koupila jsem ji. Mému nejstaršímu synovi byl rok a mně přišlo, že je těžké s dětmi smrt probírat.

JB: Traumata vyrábí rodiče, nevědí, co dětem odpovídat. Paní Procházková má dar o těchto věcech vyprávět s jakousi samozřejmostí: smrt se stane součástí příběhu a je to začátek, ne konec.

Animátor je člověk, který si nikdy nepřestane hrát. Souhlasíte?

DG: Můžeme přiznat, že ano... Když jsme prožívali výrobu filmu a scén, byla jsem jako postižená: kamkoli jsem šla, přitáhla jsem spoustu pařezů, kamenů a větví. Děti to časem chytly taky. Tři roky života jsme do filmu vkládali různé drobné věci. Je pro mě silný moment vědět, že tam jsou.

Film Myši patří do nebe je pro celou rodinu a myslím, že dojme i dospělé. Brečeli jste v průběhu výroby?

Cenu diválů na Anifilmu 2021 získal film Myši patří do nebe tvůrčího tandemu Denisa Grimmová a Jan Bubeníček.|foto:René Volfík, iROZHLAS.cz

DG: Já brečela poprvé u knížky, když děti usnuly. A pak jsme brečeli a dojímali se i v průběhu natáčení.

JB: Jako první se odbourala herečka, která myšku namlouvala v angličtině. Mě to doběhlo ve střižně. Jakmile začala hudba, bylo to superzabijácký.

Jak dlouho trvá vyrobit celovečerní animovaný film? Co všechno obnáší práce animátora? Kolik lidí nakonec „hraje“ animované postavy? A jak se hledá vlastní hlas v zemi s dlouhou tradicí animovaného filmu? Poslechněte si celý rozhovor.