Když jsem viděla prvně snímky z Ukrajiny, vrátil se mi sen, jak Němci obkličují barák, vzpomíná pamětnice
Aleně Staňkové byly tři roky, když její rodiče odvleklo gestapo. Už je nikdy neviděla. Stala se jedním z takzvaných svatobořických dětí, tedy dětí těch, kteří byli popraveni během heydrichiády. Od srpna do listopadu 1942 je nacisté shromažďovali v zámečku Jenerálka v šáreckém údolí u Nebušic, v dubnu 1944 pak byly převezeny do Svatobořic u Kyjova.
Možná by nebylo špatné, kdybychom vysvětlili, co to znamená být svatobořické dítě.
Začalo to heydrichiádou. Jako děti jsme byly svezeny na Jenerálku, nejmenším nebyly ani 3 roky. Mně sebrali v srpnu, koncem září mi byly 3 roky. Bylo nás tam celkem 46 pod dohledem pražského gestapa. Na starosti nás měla Němka, zdravotní sestra, která mluvila špatně česky. Byla tam děvčata i chlapci až do 16 let. Starší děti se o nás mladší staraly. Dneska nás žijících v České republice je 13, většina v Praze.
Jak se vaši rodiče podíleli na celé té situaci kolem atentátu?
Moc se o tom nemluvilo, všechno bylo zřejmě utajené. Tatínek byl řídicí učitel v Drachkově, to je na Benešovsku, žil tam s maminkou se mnou, rodina původně pochází z Kaznějova na Plzeňsku. Tatínek byl v odbojové skupině tamějších nejen učitelů, ale i dalších lidí, kteří pomáhali parašutistům.
Když jsem se vrátila, nepoznala jsem rodiče ani na obrázku.
Alena Staňková
U nás v rodině se říkalo, že tatínek měl pomáhat shánět úkryt pro doktora Lyčku, který ošetřoval některé parašutisty. Když se to prozradilo, tatínka sebrali, maminka se mnou odjela do Kaznějova a za 14 dní přijeli pro ni. Maminka byla těhotná, rodiče se těšili na Vladimírka. Požádala tatínkovu sestru, která měla o dva roky staršího syna, jestli by se o mě postarala. Ale za 14 dní přijeli i pro mě.
Kdy jste se poté, co jste byla na Jenerálce pod péčí německé sestry, poprvé setkala s nějakými dalšími členy vaší rodiny a dostala se do něčeho normálnějšího?
Částečně ne přímo rodiny nejbližší... bylo to ve Svatobořicích. Svatobořice vznikly ve 42. roce v září v akci E pro lidi, kteří měli někoho v emigraci. Byl tam bratr mého dědečka s manželkou, protože jejich syn byl anglický letec, takže je tam přivezli. Nás tam přivezli až v dubnu 44. Nevěděla jsem, že je to můj strýc. Ale teta mi udělala malou hadrovou panenku a on mi na to z hoblin udělal kočárek. To jsem si přivezla potom do rodiny, ve které jsem po válce vyrůstala.
To, že jste v době atentátu byla takhle malá, je vlastně štěstí, že to překrývají věci, o kterých mluvíte. Že vám udělal příbuzný kočárek a tak dále...
Není to úplně jednoznačné. Tatínkův otec byl pět let po koncentrácích, spoluzakládal odbojovou skupinu na Plzeňsku. Ale přežil, dostal se domů z transportu smrti, který končil v dubnu 45 v Žihli, a tam odtud si ho vyzvedla jeho dcera, moje teta a budoucí maminka. Já jsem začala říkat tetě maminko a strýčkovi tatínku. Dědeček nedovolil, aby mě adoptovali, ale maminko a tatínku jsem říkat mohla. A měla jsem nejlepšího bráchu, jakého jsem mohla mít.
Kdo to byl, kdo vám pomáhal rekonstruovat události, kam vás dětská paměť nepustí?
Když jsem se vrátila, nepoznala jsem rodiče ani na obrázku. Poznala jsem pejska a panenku, která jediná mi zbyla. Když jsem šla večer do postele a spát, měla jsem sen, že ten dům v Kaznějově, že se tam srocují němečtí vojáci. To mě probouzelo. Druhá maminka mi vyprávěla pohádky, abych přešla na jiné myšlenky.
Jak šel čas, dokázala jste třeba slyšet nebo vyslovit sama jméno Reinhard Heydrich bez nějakého stresu, bez vzteku?
To jsem věděla, ale v té době to bylo pro mě hodně vzdálené. Nejhorší pro dítě je to, že vám pořád mění životní situaci. Vyrůstáte s milujícími rodiči, pak vás odvezou k tetě, seberou vás od tety, pak jste roky ve společnosti dalších dětí, které se k vám chovají slušně. Pak ve Svatobořicích byli další čeští vězni, kteří se o nás začali víc starat...
Pořád ty změny. Pořád se lišíte od normálních dětí, které chodí normálně, běžně do školy...
Jak dlouho vám to zůstalo i po válce? Že jste byla tím osudem výjimečná?
To vám zůstane celý život. Já jsem byla šťastná, když jsem se provdala a měla jsem tchyni jako všichni ostatní, že žiju v normálním životě. Mám dvě děti, vnoučata, člověk se normalizuje, ale pořád to v té hlavě máte. Já to řeknu naplno: Teď když jsem viděla prvně snímky z Ukrajiny, měla jsem ten sen, který se mi vrátil z Kaznějova, jak Němci obkličují ten barák. Manžel mi říkal, nesmíš se na to koukat.
Související
-
Co se dělo po atentátu, byla velkou mírou improvizace. I krypta, konstatuje historička Sokola
Bez sokolů by nebyl atentát na Reinharda Heydricha nikdy úspěšný. Jaká byla jejich role v celé operaci Anthropoid, vysvětluje historička Kateřina Pohlová.
-
Nacisté byli překvapeni, že jsou ženy schopné pustit se do odvážných akcí, popisuje historička
Poslechněte si rozhovor s Pavlou Plachou, historičkou Ústavu pro studium totalitních režimů a autorkou knihy Zpřetrhané životy o ženách v koncentračním táboře Ravensbrück.
-
Atentát. Poslechněte si první ze série živých zpravodajských rekonstrukcí Operace Anthropoid
Vzpomínky pamětníků, rozbory historiků a živé vstupy reportérů. Radiožurnál připomíná jeden z největších hrdinských činů v české historii – atentát na Reinharda Heydicha.
Více o tématu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka