Nacisté byli překvapeni, že jsou ženy schopné pustit se do odvážných akcí, popisuje expertka na téma žen v odboji

Jak viděli roli ženy němečtí nacionální socialisté?

Představy byly velmi patriarchální, tradiční. Ženy měly být především matky, které budou pečovat o domácnost. V politice pro ně bylo místo pouze v roli souputnic mužských elit, politiků, v ženských svazech, měly mít podpůrnou roli. Role byla velice striktně daná, týkalo se to pouze árijské části populace.

Čtěte také

Atentát. Poslechněte si první ze série živých zpravodajských rekonstrukcí Operace Anthropoid

Z toho, jak nacisté od počátku k ženám přistupovali, lze vypozorovat tradiční představy a očekávání, i to překvapení, že jsou ženy schopné pouštět se do poměrně odvážných akcí, že jsou vzdorné, že neplní tu roli. Myslím si, že to bylo i to, co vedlo k tomu, že postup vůči ženám se postupně radikalizuje.

Když se setkávají u výslechů s ženami, které jsou vzdorovité, které jim odporují, jsou tím zaskočeni. Řeší to radikálně. Tím spíš se ke konkrétním ženám chovají násilně, protože jsou nespokojeni s tím, že se chovají jinak, než by měly.

To znamená, že přístup k ženám-odbojářkám se měnil, radikalizoval se, byl postupem času nekompromisnější?

Na počátku okupace i při hromadných zatýkání – ty jsou směřovány vůči mužům, to jsou pro ně ti bojovníci, nikoli ženy. V případě žen se zadržení preventivní týká žen, které byly aktivní dřív, političky, ženy emancipované.

S postupem doby se ženy začínají zapojovat do odboje a tam už se zasahuje proti konkrétním činům. I tam lze pozorovat větší toleranci, mírnější přístup k ženám, ale to se radikálně mění zejména po atentátu na Heydricha, kdy dochází k odvetným akcím, ženy jsou popravovány, víme o popravách těhotných žen, což je od té doby naprosto bezprecedentní.

Jednou ze zatčených žen byla dlouholetá organizátorka ženského hnutí a politička Františka Plamínková, nakonec ji také popravili. Čím ona nacisty nejvíc popuzovala?

Byla představitelka ženského hnutí. Byla to známá osobnost, vědělo se o ní, že je to silná osobnost, už ve 30. letech napsala dopis Adolfu Hitlerovi, ve kterém se zastávala Edvarda Beneše, jeho politiky. Byl to ten typ ženy, který v rámci preventivních akcí zatýkali. To byly bývalé či aktivní političky, ženy, které se angažovaly v kultuře, v jiných oblastech společenského života. V tomhle byla Františka Plamínková prototypem angažované ženy.

Historička Pavla Plachá během rozhovoru o ženách v odboji s moderátorem Janem Pokorným|foto:Khalil Baalbaki, Český rozhlas

Na základě čeho se ženy do koncentračního tábora v Ravensbrücku dostávaly?

Důvody byly různé, většina žen z českých zemí byla do Ravensbrücku deportována z politických důvodů, ale i tohle je hodně obecně řečeno. Část žen se aktivně, vědomě podílela na odboji proti nacistům, některé třeba jen někde vyjádřily svůj názor, co si myslí o Hitlerovi, o německé armádě a podobně...

Byly tam ženy, které ale třeba i spolupracovaly s gestapem a poté se gestapu znelíbily, byly to kolaborantky a v určitém momentě gestapo zařídilo jejich deportaci do koncentračního tábora.

Mateřství je ve vzpomínkách velké téma. Ženy byly odloučeny od svých dětí, některé přímo v Ravensbrücku porodily.
historička Pavla Plachá

Škála příběhů a důvodu pro deportaci byla různá. Teď jsem mluvila jen o kategorii politických, ale české ženy bychom našli i mezi tzv. asociálními vězeňkyněmi, kam byly zařazovány ženy, které se dopustily přečinu proti válečnému hospodářství, nebo ženy, které udělaly pracovní delikt. Mohly se tam dostat i ženy tzv. kriminálnice. Ty důvody mohly být velice různé. Škála je velmi široká.

Z mnoha beletristických děl na téma koncentračních táborů a života v nich se dá vzít pocit, že mnoha vězňům šlo zejména o přežití, že luxus hlubších osobních vztahů nebo emočního angažmá v mnoha koncentračních táborech nebyl na pořadu dne. Zajímalo by mě, k čemu jste došla vy při zkoumání žen v Ravensbrücku.

Je to velmi různé. Prostředí koncentračního tábora bylo natolik diferencované, že záleželo na řadě okolností – kdy se ta žena dostala do koncentračního tábora, s kým se tam setkala, jaké měla možnosti navazovat vazby s ostatními vězeňkyněmi, důležité bylo, do jaké vězeňské kategorie byla zařazena.

S ženami židovského původu bylo zacházeno nejhůř. Pro ně byla situace diametrálně odlišná než pro politické vězeňkyně. Důležité bylo, jestli žena získala nějakou vězeňskou funkci. To znamenalo, že má možnost tábor přežít.

Vy jako historička si smíte, nebo nesmíte udělat emoční vztah k vámi zkoumaným představitelkám ženského odboje?

Takové pravidlo není. (usmívá se) Ale při té práci bych měla postupovat objektivně, ale samozřejmě, že u těchhle témat je to obtížné a není to ani možné se nějak distancovat vnitřně od příběhů, se kterými pracuji. I mně ty příběhy dnes zasazují do života.

Čtěte také

Co se dělo po atentátu, byla velkou mírou improvizace. I krypta, konstatuje historička Sokola

Teď v neděli odlétám s jednou 82letou ženou, která se narodila jedné odbojářce před její deportací do Ravensbrücku. Tahle paní teprve před dvěma lety zjistila, že má ve Velké Británii pět sourozenců, já s ní odlétám na první osobní setkání na setkání se sourozenci.

Její tatínek s maminkou se zapojili do protinacistického odboje už v roce 39. Maminka v té době otěhotněla, byla zatčena gestapem, otci se podařilo uniknout do Velké Británie, tam si založil nový život. Maminka zemřela. Oni nebyli sezdaní, byla to mladistvá známost. Dcera vyrůstala u prarodičů na severní Moravě.

Poválečné události vedly k tomu, že se rodina rozdělila, a ona, aniž by to tušila, měla v Británii dalších pět sourozenců, které měl její otec s jinou ženou. To je ten příběh, kdy i ten historik se setká s tím, že události válečné, kdy si říkám, že už je to tak dávno, ovlivňují životy i dnes.

Jak dokázaly ženy třeba ve vámi zkoumaném v Ravensbrücku zvládnout to, že byly cíleně odloučeny od svých dětí?

Bylo to pro ně hodně obtížné. Mateřství je v jejich vzpomínkách velké téma. Byly tam ženy, které byly odloučeny od svých dětí, ale byly tam i ženy, které přímo v Ravensbrücku porodily. V roce 1944, když už přicházely evakuační transporty z Osvětimi do Ravensbrücku, přicházely i třeba těhotné židovské ženy, ale nejen Židovky. Byl tam zřízen přímo porodní sál. Mateřství tam dostalo jiný rozměr. Je to velké téma, vyrovnávaly se s tím velmi těžko. Děti a mateřství je častým námětem ve vzpomínkách.

Kdybych vás poprosil ilustrativně o jméno jedné odbojářky, která je pro vás na první dobrou tou velkou frajerkou, kdo by to byl?

Je to maminka té paní, o které jsem tady mluvila. Marie Pětrošová, které bylo 19 let a která v roce 1939 převáděla uprchlíky z protektorátu do Polska, bylo to ještě před vypuknutím 2. světové války. Gestapo ji vyslýchalo, dochovaly se dokumenty, spis gestapa a z toho vyplývá, že ona nikoho neprozradila. Přestože byla těhotná, nesla tu tíhu sama. Pro mě je Marie Pětrošová hrdinka.

Hosty druhé hodiny speciálního vysílání byli historička Pavla Plachá a syn popravených odbojářů Svatopluk Bauman|foto:Khalil Baalbaki, Český rozhlas