Jak si o šábesu uvařit, a přitom nesáhnout na práci? Ortodoxní židé v Izraeli na to mají svoje vychytávky

Avram normálně nevaří, ale páteční příprava šábesového šouletu je čistě jeho práce

Pokrm zvaný šoulet se v českých kuchařkách objevuje běžně. Popisují ho jako luštěninové jídlo židovského původu. Kdybyste se ale po šouletu pídili přímo v židovském státě, asi byste moc nepochodili. Výraz šoulet je totiž česká zkomolenina. Původní výraz v jazyce jidiš zní „čolent“ a hebrejsky se tohle vydatné jídlo řekne ještě úplně jinak – chamín.

V jeruzalémské ortodoxní čtvrti Meat Šearim se před šábesem tradiční šoulet vaří v každé domácnosti. A právě do jedné takové ultraortodoxní židovské rodiny jsem dnes pozvaný, což se často nepoštěstí.

Izraelci spojují šabat stále častěji se sportem. Za rozbřesku obouvají tenisky a vyrážejí na pobřeží

Běh patří k oblíbeným šábesovým aktivitám. Nejlepší je sportovat brzy ráno, než začne být horko

Šabat, v jazyce jidiš šábes, tráví v Izraeli každý po svém. Ortodoxní židé modlitbami v synagogách, sekulární židé pak světskými volnočasovými aktivitami. Obecně platí jen to, že od pátečního do sobotního západu slunce nesmí židé pracovat. A sport se za práci nepovažuje. Obyvatelé Tel Avivu to dokazují každý týden.

Ve třetím patře domu mě vítá asi čtyřicetiletý Avram Šlomovič se svou ženou Sárou a spoustou dětí. Avram mi hned říká, že jeho tatínek pochází z Československa – z městečka Solotvyno, takže z Podkarpatské Rusi.

Hned se mi vybavuje Golet v údolí, a to i při pohledu na Avrama samotného. Vlastně celá tahle jeruzalémská čtvrť Meat Šearim by mohla posloužit jako dobové kulisy.

Hlavně, chlapče, nepracuj!

Avramovi se právě v malé kuchyni chystá s vařečkou v ruce na své dílo, tak jako každé páteční odpoledne. „Normálně nevařím, ale šoulet dělám vždycky já,“ vysvětluje. Vaří v nažehlené bílé košili s dlouhým rukávem, v černých kalhotách a polobotkách, na hlavě má černou jarmulku a pejzy.

Tradiční židovský šoulet - bílé fazole, omáčka s rajčatovým základem, brambory a navrch kuřecí krky

Ukazuje mi elektrický nerezový hrnec a na něm knoflík přelepený leukoplastí. To je prý proto, aby s ním omylem o šábesu neotočil. A má tu ještě další zlepšovák. „Na šňůře od hrnce mám spínací hodiny. Sepnou chvíli před západem slunce a vypnou zítra v jedenáct dopoledne,“ chlubí se.

V ultraortodoxním prostředí je všechno podřízené tomu, aby se o šábesu neudělal žádný pracovní úkon, ale aby jídlo zároveň zůstalo po celou sobotu teplé.

„Babička z Československa ještě dávala šoulet do rozpálené trouby, ze které před šábesem vyndala uhlíky a zavřela ji tak, aby zůstala co nejdéle horká,“ vypráví Avram a pochvaluje si, jak jim dnešní moderní technika usnadňuje život.

Všechno pod jednou pokličkou

„Každý týden dělám šoulet trošku jinak. Tady mám bílé fazole, pak mám připravenou omáčku s rajčatovým základem,“ ukazuje a na fazole v elektrickém hrnci pokládá oloupané brambory. Jiní dávají i kroupy, ale jeho děti je prý nemají rády. Nakonec to celé pokryje hromadou kuřecích krků.

„Teď se to bude celé pomalinku péct, až to bude nakonec pěkně křupavoučké a krky nahoře budou do zlatova. Budou nakonec tak křehké, že půjdou jíst i s kostmi. A všechna chuť ze dvou kil krků se krásně vsákne do celého šouletu,“ rozplývá se.

Sára je žena statečná

Avramova Sára mi mezitím prozrazuje, že dětí, které jsou v tomhle nevelkém bytě všude, mají deset. A zdá se mi, že ještě neskončili. „Šoulet dělá Avram nesmírně dobrý, a jsem fakt ráda, že ho nemusím připravovat já. Dělám všechno ostatní, takže je příjemné sednout si k hotovému jídlu,“ přiznává.

V pátek večer začíná židům šábes. Připravují se na něj celý den

Ovoce a oříšky jsou před šábesem žádané zboží

Židovský šábes začíná v pátek se západem slunce a končí v sobotu se setměním. Po tuto dobu by židé neměli pracovat, nakupovat, vařit a vůbec vyvíjet jakoukoliv všední činnost. Na celý šábes se proto musí nakoupit všechno potřebné předem. Jeruzalém je na izraelské poměry město konzervativní a šábes tam velká část lidí poctivě dodržuje. A k tomu patří i hektický shon na pátečních jeruzalémských tržištích.

Do západu slunce a tedy do začátku šábesu a sepnutí hodin od elektrického hrnce zbývá ještě dost času. Až pak se začne u Šlomovičů úplně pomalinku rozlévat vůně.

„Večer se na šoulet ještě podívám, přivoním a pak ho v sobotu ráno znovu zkontroluju. Je to, jako když se těšíte z dítěte, jak vám pěkně roste,“ říká se zřetelným uspokojením ve tváři Avram Šlomovič.