Istanbulská úmluva je pro Česko závazkem. Odmítnutí by znamenalo reputační riziko, říká zmocněnkyně pro lidská práva

Když se na celou Istanbulskou úmluvu, mající přes šedesát článků, podíváme prakticky, jak konkrétně by měla ženám, které jsou oběťmi násilí, pomoci? Co konkrétního přinese?

Úmluva v podstatě řeší tři hlavní klíčové oblasti. Jednou z nich je nutnost systematického posilování prevence násilí ve společnosti. Další jsou opatření, která směřují ke zvýšení dostupnosti služeb na pomoc obětem násilí. Třetím pilířem úmluvy je pak rozvoj programů pro původce násilí, tedy osoby, které násilí páchají. Častokrát, což dokládají i zkušenosti specializovaných organizací, které s oběťmi pracují, byli původci během svého dětství oběťmi násilí a násilné vzorce v zásadě jen přenáší dál do svých dospělých vztahů, partnerských nebo rodinných.

Istanbulská úmluva je velmi důležitým, hodnotovým a postojovým rámcem, závazkem České republiky, že chceme prevenci násilí, dostupnost pomoci obětem a dostupnost programu pro původce. Pro naše směřování je obdobným závazkem, jako byla například úmluva o právech lidí se zdravotním postižením, kterou jsme ratifikovali, naštěstí, již před mnoha lety, či úmluva o právech dětí. Jde o deklaratorní, ale zároveň pevné závazky České republiky, že chceme na daných agendách systematicky pracovat a rozvíjet veškerá opatření, která zlepší život daných skupin.  

Čtěte také

První spor vlády a prezidenta. Proč Česko potřebuje Istanbulskou úmluvu?

Není ale možné, aby se zmíněné věci v Česku děly i bez Istanbulské úmluvy?

Rozhodně se nedělají v dostatečné míře. Víme, že potřebujeme významně posílit dostupnost služeb na pomoc obětem, včetně dětí, žen i seniorů, kteří jsou násilím ohroženi. Potřebujeme zlepšovat regionální dostupnost v čase i v místě. Daných služeb není v Česku dostatek a máme opravdu jen mizivé procento služeb pro původce násilí. I to je třeba rozvíjet a posilovat.

Úmluva je naším závazkem, že chceme v dané agendě být kontinuálně aktivní a říkáme, odteď už napořád, zodpovědné ne násilí.

Co bude následovat poté, pokud Parlament Istanbulskou úmluvu ratifikuje?

Bude to opět stejné jako například s již zmiňovanou úmluvou práv lidí se zdravotním postižením. Sama o sobě okamžitě nezařídí, že budou v Česku během krátké doby vytvořeny rovné podmínky pro osoby se zdravotním postižením, aby mohly například svobodně cestovat jako ostatní nebo se dostat do veškerých veřejných budov…

Avšak i to, že jsme úmluvu práv lidí se zdravotním postižením ratifikovali, je naším setrvalým závazkem, že budeme systematicky odbourávat bariéry ve veřejném prostoru, zvyšovat rovnost a spravedlnost ve všech oblastech veřejného života, veřejné politiky či fungování veřejných služeb, a to za jakékoliv vlády a politické konstelace. 

Ze stejného důvodu potřebujeme ratifikovat i úmluvu proti násilí na ženách i proti dětem a proti seniorům, protože právě například dostupnost služeb na pomoc obětem nemůže být závislá na tom, zdali aktuální politická reprezentace považuje příslušné téma za svou prioritu, či nikoliv. Úmluva je naším závazkem, že chceme v dané agendě být kontinuálně, dlouhodobě a systematicky aktivní a říkáme, odteď už napořád, zodpovědné ne násilí.

Apely, abychom skutečně věřili smyslu a přínosu úmluvy, jsou opravdu velmi silné.

Byl by pro Česko reputační problém, kdyby úmluva Parlamentem neprošla?

Myslím, že ano. I při návštěvách nejrůznějších zahraničních autorit, nejen lidskoprávních, se všichni, s kým jsme v kontaktu, ptají na důvod, proč je Česká republika téměř jednou z posledních zemí Evropy, která ještě úmluvu neratifikovala. Ptají se, v čem je onen problém, proč se jí obáváme. V posledních týdnech jsem o tématu mluvila například s manželkou rakouského prezidenta při naší bilaterální návštěvě. Apely, abychom skutečně věřili smyslu a přínosu úmluvy, jsou opravdu velmi silné a myslím, že by to pro nás reputačním rizikem bylo.

Čtěte také

Istanbulská úmluva vytváří nevraživost mezi ženami a muži, říká Nováková z KDU-ČSL. Systém musí k obětem přistupovat citlivěji, míní Urbanová ze STAN

Pojďme ještě k jednomu tématu. V úterý se v Brně konal pohřeb Roma, který zemřel předminulý týden na následky bodných zranění, které mu způsobil 37letý cizinec.  V Brně jste minulý týden byla, snažila jste se situaci zklidnit. Máte pocit, že už je vše uklidněné, nebo vidíte možné riziko další eskalace?

Podle mého názoru by bylo krátkozraké nebýt si vědoma toho, že riziko eskalace zde být může. Společně s vládní zmocněnkyní pro záležitosti romské menšiny, Lucií Fukovou, policií a romskými i ukrajinskými iniciativami jsme se snažily udělat vše pro to, abychom situaci pomohly stabilizovat a nastavily takové mechanismy, které předejdou další eskalaci napětí a násilí.

Netroufám si nyní odhadnout, zdali se to podařilo, ale myslím, že se riziko eskalace minimálně zmírnilo, a to skrze ochotu všech zúčastněných sednout si k jednomu stolu, sdílet vzájemně své pocity, vyjádřit si navzájem lítost nad tím, co se stalo, a dohodnout se na společném cíli. A tím je právě v zásadě prevence eskalace jakéhokoliv dalšího násilí a odmítnutí principu kolektivní viny jako něčeho, přes co se máme na danou tragickou událost dívat a jak ji vyhodnocovat.

Jakou podporu bude mít podle Kláry Šimáčkové Laurenčíkové ratifikace Istanbulské úmluvy v Parlamentu? A proč je v Česku tak silným politickým tématem? Poslechněte si celý rozhovor vedený Tomášem Pancířem.