Před rokem 1989 byli lidé zvyklí na univerzální hnědé omáčky ze závodních jídelen. A pokud jste chtěli ochutnat čínskou nebo indickou kuchyni, stůl jste si museli rezervovat měsíce dopředu. Jak jsme se stravovali před sametovou revolucí a změnili se naše chutě za posledních 29 let?
Před Sametovou listopadovou revolucí nebylo v Praze ani v celé České republice příliš mnoho zahraničních restaurací, natož pak exotických kuchyní. Byla to spíše bída s nouzí.
Většina pohostinských zařízení vařila ne moc dobré pokrmy, rozsah jídelních lístků se téměř všude opakoval, bylo to dost nudné a často poměrně nechutné. Někteří z vás si určitě pamatujete Katův šleh, nebo takzvanou UHO omáčku, jejíž slovníková definice zní:
Řada českých restaurací se může pyšnit tím, že je navštívila nějaká významná osobnost. Takový podnik je pro hosty hned zajímavější. Nesmí se ale zapomenout na to, že důležitou roli hraje kromě pověsti restaurace taky její dobré jídlo a servis.
„Univerzální hnědá omáčka je lidový pojem pro tmavou omáčku neslané, nemastné chuti, která byla podávána v dobách komunistické totality v československých závodních a školních jídelnách.“
No, abych jen nekritizoval, občas byly k mání i jisté vrcholy tehdejší špičkové gastronomie. Třeba smažák s tatarkou nebo kuřecí prsa s broskví a prapodivnými rozměklými hranolkami! Když jste v té předlistopadové době chtěli uspořádat hostinu po promoci, uctít významnou návštěvu nebo oslavit babiččino kulaté výročí, prostě jste si přáli něco opravdu výjimečného, Praha vám nabízela tří kulinární superstar.
Byla to ruská Berjozka v Rytířské ulici, pak superslavná Čína ve Vodičkové a konečně indický Mayur ve Štěpánské hned vedle Lucerny. Do těchto vyhlášených podniků bylo nutné si rezervovat stůl měsíce dopředu, protože prakticky neměly konkurenci!
Doba ovšem pokročila a dnes, jenom v hlavním městě můžete, podle mých záznamů, ochutnat na 55 nejrůznějších kuchyní.
Třeba karibskou, afghánskou, irskou, indonézskou, cajunskou, thajskou, tex-mex a mnoho dalších… Neříkám, že umí vždy úplně perfektně uvařit, ale díky tomu, že většinu z nich provozují domorodci, můžeme čas od času otestovat skutečně autentická jídla.
Slavíme 100 let naší republiky! Vzpomínáme, co se stalo krásného, státotvorného i hrdinského a tak mi to nedá, abych nepřipomněl, že krátce před vznikem Československa k nám dorazil americký kulinární hit – žvýkačky!
Zajímavé je, že ač máme dnes téměř třicet let po revoluci, tak široký výběr (a to nepočítám turecké kebaby, kvázi italské pizzérie a vietnamské polévkárny), tak si dodnes věrně hýčkáme svoji tradiční chuťovou paměť.
Přes 85 procent dotázaných Čechů totiž stále vyznává jako svá nejoblíbenější jídla slavnou velkou pětku: Řízek, guláš, svíčkovou, smažák a knedlo-zelo-vepř! Takže v tento sváteční den bych chtěl připomenout, že díky rozvoji naší země, máme dnes obrovskou nabídku světových kuchyní, ale současně jsme zůstali stále sví!
