Profesionál na place zvládne i kocovinu. A to s grácií, všímá si Pavel Maurer

28. únor 2020

Včera mne v jedné dost nóbl restauraci poblíž Karlova mostu obsluhoval číšník, kterého nešlo přehlédnout. Znáte ten pocit, že si občas ani nevšimnete, jak vypadá vrchní, servírka nebo číšník? Prostě je nezaznamenáte, protože jste natolik zaujati jídelním lístkem, vybíráním pokrmů, debatou se spolustolovníky nebo sami sebou.

Čtěte také

Ten nepřehlédnutelný vrchní, co mne včera obsluhoval, měl tak černé a velké kruhy pod očima, že jsem se celou dobu obával, že mu prasknou, vyteče z nich ropa nebo něco hodně tmavého a on sebou praští i s tácem plným talířů na zem. Jenže on všechny velice překvapil. Byť jeho výraz jasně signalizoval, že má za sebou těžkou noc, byl milý, snažil se být rychlý, byl slušný a přesný. 

V jednu chvíli si asi povšiml mého zkoumavého pohledu, a tak v nějaké zatáčce mezi našimi stoly utrousil na půl pusy něco jako „… byla dlouhá noc, šichta… tedy… fakt dost do plnejch“. 

Abych řekl pravdu, tak si nejsem ani teď úplně jistý, jestli vlastně ten restaurační profík mluvil o tom, že měli nějakou velkou akci v podniku, firemní večírek, nebo že šlo o soukromý mejdan nebo oficiální delší ochutnávku v rámci jejich restaurantu u Karlova mostu. Nebylo ani zřejmé, jestli si stěžuje, nebo se omlouvá za svůj pobledlý a lehce zdevastovaný zevnějšek, nebo jestli si jen sám pro sebe vzpomíná, jaká to byla vyčerpávající akce až do rána. 

Čtěte také

To je konečně jeho věc, on to jen tak utrousil na okraj stolu a nebylo vůbec jasné, komu ta hláška byla určena. Vybral zatáčku, usadil bravurně u kulatého stolu šest asijsky vypadajících dívek a nabídl, že jim odnese kabáty do šatny. Při tom všem si vždy všiml, že mám prázdnou sklenku nebo dojedený talíř. Byl nesmírně unavený, ale zachoval si tvář (byť dosti pobledlou) a také svou profesionální čest. Úspěšně sledoval celou, poměrně dost napěchovanou restauraci a kontroloval ji lehce krhavým zrakem. 

Výhra nad kocovinou

Asi vám nemusím říkat, co se mi na něm líbilo. Obdivoval jsem tiše to, že vyhrál svůj boj nad kocovinou a únavou (která může konečně zaskočit každého z nás), že zvládl orientaci na place, věděl, kdo co potřebuje, a že když mluvil se mnou i s hosty, nebyl nepříjemný, nebyl podlézavý, ale řekl vždy jen tolik vět, kolik bylo třeba. 

Neřekl ani jediné slovo navíc. To sice chvílemi působilo trochu arogantně, ale on prostě jen šetřil každý miligram svých sil. A výsledek byl ve finále okouzlující! Já se tedy na něj někdy v budoucnu určitě půjdu znovu podívat, jak mu to jde, když je stoprocentně ve formě.

Spustit audio