Disproporce najdete všude, kam se podíváte. Muži musí být součástí proměny společnosti, říká režisérka cyklu Potížistky Bibiana Beňová

Čtěte také

Slovo feminismus nepoužívám, pro některé je to jako červený hadr, říká spisovatelka Denemarková

V seriálu jste se ohlédli za ženským údělem a dívali jste se zhruba 150 let zpátky. Víte, jaké bylo pro mě největší překvapení? Dvě věci. Za prvé některá jména, která bych čekala, že budou v učebnicích dějepisu, jsem v životě neslyšela. A za druhé, uvědomila jsem si, kolik genderových hrůz je ve filmech pro pamětníky, které všichni tak strašně milujeme.

Která hrůza na vás nejvíc zapůsobila?

Je to okamžik, kdy se bavíte v jednom z dílů o ženách ve vědě a je tam prototyp lékařky, která si pro svůj lékařský diplom ve své době musela jet až do Švýcarska. A potom je tam scéna, kdy nějaký muž nadává sestřičce, a to je teda opravdu hnusná scéna z hezkého prvorepublikového filmu.

Ano, pár dekád předtím ženy neměly vůbec umožněn vstup do univerzitních poslucháren, protože se soudilo, že jelikož je jejich mozek o pět uncí lehčí než mužský, mají nedovyvinutý intelekt. A jak říkám v animaci, která uvádí každou epizodu, prý by trvalo staletí, než by ženy dohnaly muže v rozumových schopnostech.

Toto jste našli ve vědeckých materiálech? Toto tam bylo napsáno?

Toto je vysloveně citace Charlese Darwina. Stejně jako si Kant myslel, že ženy jsou ohroženy růstem vousů, kdyby se věnovaly vědě, spousta dalších velikánů si myslela spoustu dalších zajímavých věcí, které dnes považujeme za naprosto absurdní.

Čtěte také

Nejsme „ženy, co nenávidí muže“. Z feminismu udělal nadávku už Škvorecký, připomíná šéfredaktorka Heroine.cz

S tímto přístupem jsme se pustili do tvorby série. Vzali jsme genderové stereotypy, které z dnešního pohledu působí směšně, a chtěli jsme se jim vysmát. A zároveň jsme chtěli prozkoumat, zda ještě nějaké bariéry přetrvávají.

Bohužel jsme zjistili, že ačkoliv dneska ženy tvoří 60 procent absolventek vysokých škol, překlápění ženského potenciálu do akademické práce nebo do jakýchkoliv sfér života je potom velmi náročné a bariér je tam bohužel stále spousta.

V průběhu toho roku, co jsme připravovali sérii, jsem častokrát narážela na to, že mi různí lidé říkali: „Proč to děláte? Vždyť to je vybojované, rovnost už tady dávno máme.“ A chci všem říct, že to tak opravdu není a ať se podívají na sérii Potížistky. Tam zjistí, proč to tak není.

Ne všichni jsme Chytilová

V jednotlivých dílech je politika, je tam studium, jsou tam vědy, je tam i umění. Ve kterém bodě jsou na tom ženy u nás nejhůř?

Čtěte také

Ředitel filmového archivu: Nejenom Forman nebo Chytilová. Zrcadlem naší společnosti jsou i amatérská rodinná videa

To je zajímavé, protože jedna z postav, která se v sérii objevuje, je Věra Chytilová. Ta bývá označovaná za první dámu českého filmu. A ona bezesporu byla mimořádně talentovanou filmařkou, umělkyní, velmi výraznou osobností, která se v naprosto maskulinním prostředí dokázala prosadit a zobrazovala ženy i ve světové kinematografii objevným a nečekaným způsobem.

Na druhou stranu to, co se snažíme touto sérií říct, je, že ne všichni jsme Věra Chytilová a ne všichni máme povahu buldozeru a ostré lokty. A že společnost by měla být otevřená vůči lidem, kteří nejsou takto průbojní, mají jiné strategie. Systém by měl být nastavený tak, aby se nám pohodlně fungovalo všem, abychom nemusely být nutně Věry Chytilové, abychom nemusely být potížistky.

Není normální, že ženy v galeriích stále víc vidíte na obrazech jako nahá těla než jako autorky děl

A pokud máme 60 procent absolventek univerzit a potom jenom 28 procent žen ve vědě, je nutné, aby se ta disproporce nějakým způsobem vyrovnávala. Stejně tak asi není normální, že ženy v současné době v galeriích stále víc vidíte na obrazech jako nahá ženská těla než jako autorky vystavených děl.

Takové disproporce najdeme v každé oblasti lidského života, kamkoliv se podíváte. Sice už ty absurdní, stereotypní představy, které se snažíme na začátku pojmenovávat skrze animace, jsou samozřejmě směšné a neplatí, ale bohužel data a statistiky, které jsme sesbírali, stále ukazují, že společnost rozhodně není rovná.

Feminista Masaryk

Mně se ale líbí, že jste začali prvním dílem od Tomáše Garrigua Masaryka, protože o něm se dá říct, že to byl feminista. 

To rozhodně. Chtěli jsme to otevřít prvním dílem věnovaným mužům právě proto, že se ta série jmenuje Kapitoly z dějin nerovnosti. Myslíme si totiž, že nerovnost není jen ženská záležitost, že nerovnost ve společnosti dopadá rovným dílem na obě pohlaví, na muže i na ženy. A že různé stereotypní představy a klišé, ve kterých jsme uvězněni, limitují kohokoliv bez ohledu na pohlaví a že je hlavně potřeba, aby muži byli součástí proměny společnosti.

Téma, které se táhlo jako červená nit celou sérií, je mateřství a rodičovství. Ve chvíli, kdy potřebujete slaďovat roli rodiče s jinými rolemi, které máte v životě, je to velmi komplikované a společnost na to není úplně připravená, není na to nastavená.

Čtěte také

Těhotenství se bralo jako důkaz nezájmu o obor. Ženy ve vědeckém prostředí mají stále potíže, říká jedna z nich

Vzhledem k tomu, že 98 procent lidí, kteří pečují o děti nebo o starší lidi, jsou u nás ženy, tak to vypadá jako ženský problém. Ale muži jsou stejně tak rodiče, i muži mají děti. A mně se strašně líbil podnět Josefa Petra, který je z Ligy otevřených mužů a kterého tam máme jako současnou postavu k Tomáši Garriguu Masarykovi.

Navrhl, že by se mu líbilo, kdyby si čeští politici občas vzali svoje děti do parlamentu a museli řešit otázku, jak se jim tam věnovat, jak je zabavit – a takto deklarovali, že jsou taky rodiče. To mi přijde sympatické. Aby se muži snažili víc zapojovat do rodinného života, aby se z něho nevyvazovali. V tu chvíli spousta témat, která tady řešíme, najednou budou společenská témata, která se týkají obou pohlaví a celé společnosti.

Mluvila jste o klišé. Uvědomila jsem si, že vlastně i já, i když mám poměrně progresivní názory, v některých okamžicích v určitých zajetých klišé ještě funguji. Objevila jste něco i u sebe, když jste zpracovávali toto téma? 

Čtěte také

Pohled na ženy-samoživitelky se zlepšil. Některé rodiny ale nemají ani na máslo, upozorňuje Nora Fridrichová

Objevila. Sama nejsem rodič, takže jsem možná měla pocit, že ta témata nejsou tak palčivá. A právě když jsem se bavila se všemi protagonistkami a protagonisty, kteří stále dokola opakovali stejná témata a stejné bariéry a také když jsem viděla na jedné hromadě spoustu čísel a dat, které ukazují, že v rovnosti mužů a žen jsme na pěkném 104. místě, tak toto jsou informace, které nemůžete ignorovat.

Takže pro mě samotnou byla ta série v mnoha ohledech oči otevírající a rozhodně mě posunula směrem k většímu aktivismu, co se týká rovnosti.

Čím je unikátní příběh Ludmily Bozděchové? Jakým způsobem série zpracovává téma romantické lásky? A proč se v díle o ženách v politice objevuje právě Johanna Nejedlová? Poslechněte si celý rozhovor!