Táta si našel druhou ženu, aby mohl mít syna. Neodpustila jsem mu, přiznává režisérka oceňovaného animovaného filmu Milý tati
Diana Cam Van Nguyen je výtvarnice, režisérka, absolventka FAMU. Její filmy Malá, Spolu sami a Milý tati získaly mnoho ocenění, včetně dvou Českých lvů za film Milý tati. „Snažím se odbourat pověst animovaného filmu, že je to jenom forma pro děti. Kombinuju hraný film s animací. Dělám věci, které nejsou úplně vtipné, veselé a pro děti, ale spíš pochmurné, vážné, pro dospělé. Jsou to animované dokumenty,“ vysvětluje Diana Cam Van Nguyen.
Když se dostanu mezi animátory, co to je za lidi?
Nechci to generalizovat, ale myslím si, že většina z nich jsou dost introvertní, pracují rádi sami, jsou více uzavření ve svých světech. Jsou strašně moc hodní, myslím si. Ale není takový každý, já jsem třeba víc extrovertní typ, ale myslím si, že jsou všichni dost příjemní.
Čtěte také
Budu si celý život hrát, když se dostanu mezi tyhle lidi?
No, těžko říct. Myslím si, že oni taky moc dobře vědí, že animace je trošku řehole, že to trvá dlouho. A není to úplně povolání, ze kterého by člověk nejvíc zbohatl. Takže si myslím, že všichni to dělají z lásky.
Váš film je velice osobní, ale jestli jsem dobře četla v nějakých rozhovorech, měl původně vypadat trošku jinak. Kdo vám pomohl s tou představou, kdo vás nasměroval?
Je to tak. Po dodělání Spolu sami jsem neměla chuť rovnou začít dělat něco nového, ale protože jsem tehdy končila na FAMU, tak jsem musela udělat film, se kterým bych absolvovala. Napadlo mě, že bych mohla udělat film o dopisech od mého táty.
Film Milý tati získal několik ocenění, včetně dvou České lvů, a to Nejlepší krátký film a Cena Magnesia za nejlepší studentský film.
Ty dopisy mi psal, když byl jeden rok ve vězení, ve vazbě. Bylo mi tehdy 11. Našla jsem je a přišlo mi zajímavé o tom udělat film. Původní scénář byl film o období, kdy byl ve vězení. Bylo to víc pro děti. Z filmu jsme měli cítit kontrapunkt toho, že v dopisech mluví, jak se mu stýská, a zároveň vidíme jeho život ve vězení... Tohle byl původní scénář.
Potom jsem odjela na týdenní workshop, kde byli zahraniční profesionálové. Ti ze všech stran rozebrali moje pocity, ale i co tím filmem chci říct. Když se nakonec dozvěděli, že mám problém s tátou, ne kvůli tomu, že byl ve vězení, ale kvůli tomu, že si našel druhou ženu, aby mohl mít syna, navrhli mi, jestli by film nemohl být o tomhle.
Věděla jsem, že mají pravdu. I když jsem to neměla v plánu a nechtěla jsem být až tak osobní, uvědomovala jsem si, že tahle záležitost se mě od mých 15 dotýkala. Dotklo se to mého vnímání v životě i nějakého feminismu. Přijela jsem zpátky z workshopu, starý scénář jsem vyhodila a začala jsem znovu tím, že jsem začala psát odpověď pro tátu.
Deníky, romány a různé filmy jsou často dobrou metodou sebeuzdravení. Odpustila jste tatínkovi?
Já jsem tím filmem nikdy nesledovala to, že bych mu odpustila. Na to tahle krátká doba nestačí. Vyvíjela jsem to a vyráběla dva a půl roku a to je pořád krátká doba. Ale ten film mě donutil k tomu, že jsem udělala ten krok, že se ho snažím pochopit.
Od té doby cítím, že se to změnilo, ale nemůžu ještě říct, že jsem mu odpustila. To, že ho pochopím, je podle mě to stádium, kam bych měla dojít.
Táta to viděl?
Ano, viděl. Celou dobu jsme věděli, že musí být první divák, který to uvidí. Jak jsem mu začala psát odpověď na jeho dopisy, první verze byly agresivnější, vzteklejší a ne tak vyrovnané... Během vývoje, než jsme se dostali k verzi, která je teď, se to umírňovalo nejenom ve mně.
Čtěte také
Sledovala jsem, že čím víc se blížilo, že to táta uvidí, byla jsem nervóznější. I kvůli tomu jsme to umírňovali do té podoby, aby to bylo snesitelné. Když to táta viděl, komentoval hlavně film – ptal se na praktické věci, jako kde jsme sehnali herce, kolik film stál... Osobní témata moc nerozebíral. Cítila jsem z toho, že je moc brzo, abychom to probírali.
Kde je možné film vidět?
Teď je k vidění v kinech s celovečerním dokumentem 107 matek. Když zajdete na tenhle dokument, my jsme tam jako předfilm. Mělo by to běžet v kinech. Na léto máme naplánovanou ještě jednu kinodistribuci, myslím, že na srpen.
Jak se cítí Diana Cam Van Nguyen, když přijede do Vietnamu? Jak se dostali její rodiče do Česka? Plánuje celovečerní animovaný film? Jak se vyučuje animace na FAMU? A co zajímavého je letos k vidění na libereckém festivalu Anifilm? Poslechněte si celý rozhovor.
Související
-
Nejmladší generace už Jiřího Trnku vůbec nezná, říká vnuk legendárního výtvarníka
Málokterý český výtvarník má tolik tváří, jako měl Jiří Trnka. „Jeho pole působnosti bylo skutečně široké,“ uvažuje Matyáš Trnka, vnuk legendárního Jiřího Trnky.
-
První filmový Hobit vypadal jako Mach a Šebestová, usmívá se kurátor výstavy Světy české animace
Nejenže stál u zrodu pražské animace, výtvarník Jiří Trnka se podílel i na přípravě vůbec první filmové adaptace Hobita. Proč jej v projektu nakonec nahradil Adolf Born?
-
Děti vnímají smrt přirozeně, dojímá spíš dospělé, shodují se tvůrci filmu Myši patří do nebe
Před deseti lety spolu Denisa Grimová a Jan Bubeníček začali pracovat na filmu Myši patří do nebe. Dnes jsou z nich manželé, mají šestiletého syna – a hotový film.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.