Ředitel filmového archivu: Nejenom Forman nebo Chytilová. Zrcadlem naší společnosti jsou i amatérská rodinná videa

Slavíte 80 let od svého založení. Jak obsáhlé jsou vaše sbírky za těch osm desetiletí?

Sbírka je komplexní, to znamená, že zahrnuje nejenom filmy, jak by název instituce napovídal, ale máme také plakáty, fotografie, scénáře, pozůstalosti filmových tvůrců a tvůrkyň včetně rozsáhlé knihovny. To všechno tvoří jeden celek, který je propojený. S veřejností se pak snažíme komunikovat tak, aby dokázala využívat sbírku v její celistvosti.

Čtěte také

Za normalizace skončil v trezoru, teď se Žert dočkal digitalizace. Jak se restaurují filmy v Česku?

U příležitosti 80. výročí máte nové webové stránky, na které jste vybrali osm exponátů. Jsou to ty nejcennější, nebo je nejcennějším něco úplně jiného?

My jsme těch osm sbírkových předmětů vybrali tak, aby reprezentovaly šíři sbírky, to znamená typově jsou to velmi odlišné věci, které ale vypovídají o tom, co všechno archiv skýtá a nabízí.

Ke všem částem sbírky přistupujeme spravedlivě

Nejcennější věci je velmi těžké vybrat, protože například první filmy Jana Kříženeckého na originálních filmových materiálech z konce 19. století budou asi tím nejcennějším, ale archiváři takto nepracují. Nemáme na předmětech žádné cenovky, ani žádné pořadí, co je nejcennější. Snažíme se být velmi inkluzivní a ke všem částem sbírky přistupujeme spravedlivě rovnoměrně.

Podle zákona o audiovizuálních dílech a podpoře kinematografie každý, kdo v Česku natočí nový film nebo je jeho koproducentem, musí vašemu Národnímu filmovému archivu nabídnout kopii, scénář a propagační předměty. Znamená to, že ve svých sbírkách máte úplně všechny nové české filmy?

V současné době, kdy je kinematografie kompletně digitální, je proces o něco jednodušší, než když jsme museli kupovat filmové kopie na pětatřicítku, která prostě byla nákladnější. Dneska nám producenti předávají digitální data a my musíme akorát pečovat o úložiště, o servery, aby byly v dobré kondici, abychom dokázali garantovat, že to, co se dneska stává součástí sbírky národního archivu, bylo dostupné pro veřejnost a pro příští generace.

Čtěte také

iROZHLAS

Král Vávra, univerzál Havel. Nestoři, všeumělové a dokonalí profesionálové českého filmu

Takže opravdu máte všechno, co se točí? Kolik je to nových filmů za rok?

Dá se říct, že máme všechno. Odevzdat materiály a data je povinnost producentů. Komunikujeme s nimi pravidelně a spolupráce je díky tomu s nimi většinou hladká.

Máte nejenom klasické filmy, plakáty, scénáře, odborné publikace, různé další věci s filmem spojené, ale v poslední době sbíráte i amatérská rodinná videa. Proč?

Sbírka amatérské a rodinné kinematografie vznikla už někdy před více než 20 lety a kolega Jiří Horníček, který je kurátorem této sbírky, se tomu věnuje systematicky a dlouhodobě. Jde nám o to, že i tento typ filmů je určitým zrcadlem naší společnosti. Někdy se stává, že přicházejí – byť v amatérském formátu – úplně unikátní věci. Třeba jsme dostali záběry z května 1945 z Pražského povstání, které nikdo neznal a které neexistují v žádné jiné formě. Jde tedy o plnohodnotnou součást celé sbírky.

Co na rodinných záběrech musí být, abyste o to měli zájem?

To rozhoduje kurátor sbírky, který ji zná nejlépe a který ví, co potřebujeme, jak ji rozšiřovat. Filmů na osmičce s vánočním stromečkem a dětmi, dovolená u moře... těch vlastně moc nepotřebujeme, těch je opravdu hodně. Ale právě kurátorský pohled umožňuje vybrat věci, které jsou unikátní, a to jakýmkoli způsobem. Nejenom tím, kdo na filmech je, ale třeba i prostředím nebo okolností vzniku filmu.

Když se mluví o historii českého filmu, často se hovoří o zlatém fondu českého filmu. Vy jste v březnu ve vysílání ČRo tvrdil, že vy k tomu takto nepřistupujete, že nevyčleňujete žádný zlatý fond. Znamená to, že opravdu přistupujete k filmu Miloše Formana nebo Věry Chytilové úplně stejně jako k rodinným videím?

Pro nás to jsou sbírkové předměty a my k nim musíme, a to je naše odpovědnost profesionální, přistupovat spravedlivě. Jistěže z hlediska vývoje československé kinematografie jsou filmy Věry Chytilové, Miloše Formana podstatně významnější než rodinná amatérská videa, ale z hlediska sbírky, její celistvosti a její vypovídací hodnoty o české společnosti mají tyto odlišné typy materiálu k sobě velmi blízko.

Čtěte také

Jaromír Šofr kritizuje digitalizaci filmů: Z Rozmarného léta se stal horor

Předpokládám, že se i vzhledem k vašemu vzdělání neubráníte srovnávání jednotlivých filmů. Máte pocit, že se některý aktuální snímek z letošního festivalu dá srovnávat s nejslavnějšími historickými českými filmy?

Velmi mě potěšilo, že letošní filmy jsou různorodé, že každý je trochu jiný stylově, každý má jiný autorský přístup a jiný rukopis. Ale kdybych měl srovnávat nesrovnatelné, protože podmínky na Barrandově v 60. letech a dnešní podmínky privátní produkce jsou opravdu úplně jiné věci, tak musím říct, že film Evalda Schorma Každý den odvahu, který jsme restaurovali a který teď jde do kin, je hodný následování, pokud jde o míru odvahy, možná i drzosti, ale taky svobody v přístupu k natáčení.

Dneska v kinematografii vidíme – a není to jen problém český – únavu. Střední proud se dostává do stereotypního opakování. Zatímco Evald Schorm je příkladem toho, že originalita je věc, která filmu dává nekonečnou životnost...

Kolik starých filmů se už podařilo zrestaurovat a jaké výzvy digitalizace přináší? Mění se v průběhu času zájem o české filmy? Poslechněte si celých Dvacet minut Radiožurnálu.