Neurochirurg byl dřív jako pilot bojové stíhačky. Dnes jsme piloti aerolinek, naší hlavní snahou je snižovat riziko, říká Vladimír Beneš

Jaké bylo operovat bez CT, bez magnetické rezonance? Vy jste v té době vůbec nevěděli, do čeho jdete, že? Mám pocit, že jak už teď všechno víte, už vás to trochu nudí. 

Čtěte také

Lov na brouky je svým způsobem stejný jako lov tygra, říká neurochirurg Beneš. Je to větší adrenalin než operace?

To máte pravdu. (směje se) 

Takže už tam není dobrodružství? 

Ne, dobrodružství už tam není. Ale nemá tam být dobrodružství, protože dobrodružství má v sobě inherentně riziko. Takže když je operace dobrodružná, tak je riziková, ale to riziko nese pacient, ne já. Já se nepořežu. Ale čím jste to začala? To byla lepší otázka.

Jaké to bylo operovat, aniž byste do té hlavy viděli?

To jsem zažil prvních pár let kariéry, než bylo první CT, protože ty mašiny nám umožnily vidět dovnitř a vědět, co budeme dělat. Ale předtím jsme to nevěděli a jenom z nepřímých známek, třeba při nástřiku tepen mozkových, jsme věděli, že nádor je na té straně, odkud je ta céva tlačená.

Takže vrcholem operace tehdy bylo otevřít tvrdou plenu, a člověk teprve přišel na to, co jde operovat. Mnohdy ani to ne. A nebylo výjimečné, že tam nebylo vůbec nic. Takže to bylo opravdu dobrodružné.

Tam to dobrodružství bylo, taky tam byla rizika a mělo to dva takové faktory. Jeden byl ten, že pacienti přicházeli v daleko horším stavu než dnes, začali být diagnostikováni teprve v době, kdy už jim něco bylo.

Čtěte také

Na sále jsem si svítil čelovkou. Lékaři jako u nás, ale bez vybavení, popisuje misi v Senegalu neurochirurg

Přestali vidět.

Přesně tak, začali ochrnovat a podobně. Dneska ne – dneska se bouchnete do hlavy a na prvním rohu vám udělají CT. Většina pacientů k nám teď přichází, aniž by jim cokoliv bylo, a to je daleko lepší nástupní prostor.

Druhý faktor byl, že dřív člověk měl určitou misi, kterou musel splnit bez ohledu na kolaterální ztráty. To jsme zase trošku v armádě, to byla mentalita pilota bojové stíhačky. Zničit cíl v každém případě.

Dneska ne. Tím, že je to všechno předem a dobře rozmyšlené a všechno o tom víme, se najednou mentalita změnila v tom, že jsme piloti aerolinek. Něco zaskřípe, šup na nejbližší letiště a vrátím se tam za týden, ještě si dodělám další diagnostiku a podobně. Takže posledních 25 let je hlavní snahou oboru snížit riziko.

Technický vrchol oboru

Říkáte, že neurochirurgie už je za svým vrcholem. Nerozumím tomu, protože si myslím, že žijeme v době, kdy technologie a techniky neustále postupují, pořád se to někam hýbe. Váš obor už nemá kam stoupat?

To ano, ale je to tak, že fundamentálně se nic nového už 25 let neobjevilo. Největší změna v neurochirurgii byla na přelomu tisíciletí. Devadesátá léta byl vrchol chirurgie, protože chirurgie neměla alternativu.

Objevila se vůbec nejlepší metoda, to znamená observace – nedělat nic. A tím se obor dostal na svůj technický vrchol.

Pak se objevily endonazální endoskopické techniky, pak se objevila radiochirurgie, objevily se endovaskulární metody, objevila se vůbec nejlepší metoda, to znamená observace – nedělat nic. A tím se obor dostal na svůj technický vrchol.

Čtěte také

Nástroje umělé inteligence využívá přes 60 procent českých nemocnic. Patříme ke špičce, říká neurolog Ondřej Volný

Proto říkám, že se posledních 25 let věnujeme tomu, že snižujeme rizika. A teď jde o to, kde je budoucnost. Určitě není ve velkých operacích, určitě se bude operovat míň, určitě se bude operovat mnohem šetrněji, určitě budeme hledat nové alternativní metody.

A do úplného budoucna se z neurochirurga stane jenom člen týmu, skoro technik, protože to bude otázka modulací, otázka neuroprotéz, možná neurotransplantací. A tam je to vlastně jenom návrt, kdy neurochirurg udělá díru do hlavy, zavede tam sondu a to ostatní už budou opečovávat technici nebo neurovědci.

Za tu ohromnou specializaci se platí cena neregenerace.

Proč centrální nervová soustava, mozek a mícha, neregeneruje? Proč tuto schopnost nemá? 

To je dobrá otázka, protože to přesně nevíme, proč neregeneruje. Takový jednoduchý popis a vysvětlení je, že za tu ohromnou specializaci se platí cena neregenerace, což je pro nás to nejvíc limitující a pro lidi nejhorší morbidita.

Před pár lety vyšly zajímavé články, co dělal nějaký Martin Schwab z Lausanne, který tvrdil, že schopnost regenerace není ztracená, ale je potlačená působením glie. To je ta podpůrná hmota, které je devět desetin mozku a která něco produkuje, a to inhibuje, tlumí schopnost regenerace, která je tam ale zachovaná.

Čtěte také

Tváří v tvář vlastním zdravotním problémům se prachobyčejně bojím, připouští chirurg Robert Lischke

Tak vyrobil protilátky proti těmto působkům, a hle, začalo mu to regenerovat na Petriho miskách. Dostali se s tím dál, někam ke krysám. A najednou jim ty krysy chodily po míšním poranění, fungovalo to. Tak jsem si říkal, že tito lidi dostanou Nobelovu cenu, to jinak není možné.

Jenomže došlo bohužel k tomu, k čemu v experimentální medicíně dochází dost často – všechno se to utlo a najednou zmizelo. Nikdo nebyl schopen reprodukovat jejich výsledky. Takže je to celé zpochybněné, už je to 20 let. Ale ten základní fakt, že možná je nervová tkáň schopná regenerace, bych si z toho ještě pořád nechal a doufal v to. Ale nemá to zatím praktické využití.

Jaké operace mozku se v dnešní době považují za těžké? Které z hlavových nervů jsou nejobávanější? A operoval Vladimír Beneš někdy se svým synem? Poslechněte si celý rozhovor.